Dneska jsem šel s manželkou po městě, když tu můj pohled upoutal muž v oranžovém sárí. Hlava oholená kromě ostrůvku na temeni a z něho splývajícího copku. Kolem krku korálky, za sebou táhl vozík s knihami. 

     Všiml si, že se na něho díváme, usmál se a oslovil nás. 

„Dobrý den. Máte na chvíli čas?“

     Spěchli jsme k autu, ale na chvíli jsme zpomalili. 

„Co jste zač? V co věříte?“

„Křesťané,“ odvětil jsem, nevěda, zda se s ním zapojit do hovoru, neb jsem si myslel, že se jedná o jednoho z Hare Krišna, kteří občas ve městě odchytávají lidi na náměstí. 

„Spěchající křesťané,“ řekl s úsměvem. To mě odrovnalo a tak jsem zastavil. 

„To je dobře, že jste křesťané. Já jsem také služebník Boží, mnich,“ pravil. To mne zaujalo. Služebník Boží, to není tak daleko od mé vlastní víry. Také se považuji za služebníka Božího. 

     Započal asi dvacetiminutový hovor, plný vzájemného poznávání. V mnoha základních otázkách víry jsme se shodli, v některých věcech jsme se ovšem rozcházeli.

„Karma není to, o čem tady v Čechách všichni mluví. Je to zákon akce a reakce. Když například vypijete flašku vody, tak asi víte, jaká bude reakce. A tak je to v celém životě.“

     Mluvili jsme o reinkarnaci. Řekl jsem mu, že v nějaké převtělování do nižších a vyšších forem existence nevěřím. 

„V to já taky nevěřím,“ zasmál se. „My bojujeme o to, abychom se reinkarnaci samozřejmě vyhnuli. Nejlepší je dosáhnout dokonalosti. Reinkarnace znamená, že se ještě potřebujeme zdokonalit.“

„Aha,“ opáčil jsem. „To bude asi něco jako očistec. Když člověk ještě nedosáhl dokonalosti, tak se musí očistit (a povyprávěl jsem mu mu Ježíšova slova, že „odtamtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře“). Když už je takřka dokonalý, může rovnou k Bohu.“

     Na tom jsme se shodli. Taky jsme mluvili o tom, že oni chválí Boha zpěvem. Jejich modlibta je vlastně zpěv. No jo, my taky chodíme na chvály. Sem tam někdo dostane dar jazyků nebo proroctví. 

„Dávejte si dobrý pozor, aby to nebyl váš cíl,“ řekl mi. „Takové dary jsou dobré, ale nesmíte se u toho zastavit. Musíte jít dál, chválit a poznávat Boha.“

Hm, na tom nebylo nic, co bych mohl z hlediska katolické nauky napadnout. Měl pravdu. 

„A co Ježíš?“ ptám se. 

„To je Boží syn,“ odvětil. Trochu jsme měli debatu, že pro mne je to jediný Boží syn, kdežto pro něj existuje asi více osvícených lidí, kteří by se takto dali nazvat. 

     Rozhovor jsme ukončili přátelsky po mnohém vzájemném poučení podáním ruky a přáním všeho dobrého. Znovu se mi dosvědčilo (i když s tím mnozí křesťané nebudou souhlasit; to už se mi také mnohokrát dosvědčiloJ. Někteří zkrátka mají představu, že jen my jsme jedinými majiteli pravdy a zcela popírají skutečnost, že i v jiných náboženstvích Bůh zasel zrnka pravdy, moudrosti a lásky), že i příslušníci jiných náboženství jsou nám v mnohém podobní a že i jejich víra a praktikování mohou být pro nás obohacující. Díky za toto setkání s bráhmanem, osvíceným mužem.