V dnešním evangeliu se Ježíš vyznačuje mimořádnou autoritou Božího Syna. Mlč, buď zticha! 
Tak Ježíš přikazuje bouřícím živlům a ony ztichnou. Zavládlo ticho a učedníci s jistou dávkou hrůzy zírají 
na svého Mistra. Kdo to jen je, že ho poslouchá i moře i vítr? Ptají se jeden druhého, neboť dosud nerozklíčovali přesnou Ježíšovu identitu. 

 

     Při mnoha různých příležitostech Ježíš projevuje nejen lásku a milosrdenství, ale také velkou autoritu. Je nasnadě otázka, jak jsme na tom s autoritou Božích dětí my? Apoštol Pavel píše, že vírou jsme byli přijati do rodiny adoptivních Božích dětí. Představa (a nejen představa, ale hlavně prožití této skutečnosti), že jsme syny a dcerami nebeského Otce, je velmi silná. Jsem synem/dcerou nejmocnější bytosti na světě, celého vesmíru. 

 

     Rádi si připomínáme pokoru, poslušnost, ale s autoritou už je to o něco horší. Kdy naposledy jste někoho slyšeli mluvit o autoritě v duchovní rovině? 

 

     V Lukášově evangeliu Ježíš vysílá 72 učedníků, aby šli před ním do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. Když se vrátili, tak řekli s radostí: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit.“

 

     Co jiného znamenají slova „dal jsem vám moc“, než to, že Ježíš svým učedníkům daroval autoritu? Jenže tato autorita vyžaduje naši víru v to, že Ježíšovo jméno stojí nade vším, a také naši odvahu „šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu moc…“ A těžko si pod tím představovat něco jiného než to, že máme přikazovat jako Ježíš – „Mlč, buď zticha!“ Ale najdeme k tomu odvahu a víru? 

 

     Když Ježíš posílá 72 učedníků, není to už jen úzký okruh hlavního týmu apoštolů. Jedná se o širokou skupinu učedníků, v posledku tedy každého z nás. Když apoštol Pavel píše církvi do Korintu, tak uvádí: „Mé poselství a kázání nespočívalo v přesvědčivých a moudrých řečech, ale v prokázání Ducha a jeho moci, neboť jsem nechtěl, aby se vaše víra zakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“

 

     Jak často vidíme to, že se mluví a přesvědčuje, ale bez Boží moci spočívající v mocných skutcích? Jako bychom se snažili druhé přesvědčit o naší pravdě, ale bez důkazu…

 

     V závěru Markova evangelia Ježíš říká, jaká znamení budou provázet ty, kdo uvěří – budou vymítat démony, mluvit novými jazyky, uzdravovat nemocné. To ovšem předpokládá, že jsme si vědomi autority Božích dětí. Autority, která se nebojí projevit v síle a moci. Když někam jede králův posel, prokáže jasně svou autoritu královským glejtem a všichni mu musí poskytnout ubytování a stravu. Běda tomu, kdo by to neučinil. My jsme jako poslové našeho Krále, ovšem mnohdy se chováme, jako bychom žádný glejt neobdrželi a zlí duchové se nám směle vysmívají. Proto Boží království neroste 
a neprojevuje se tak, jak by mělo, protože Boží děti si často nejsou vědomy svěřené autority. 

 

     Na závěr opět úryvek Božího slova: Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“

 

Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!“

Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv.

Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my? “On jim řekl: „Pro vaši malověrnost!