Babička se narodila na začátku 30. let minulého století. Její táta byl drsný chlap, produkt tehdejší doby. Když něco vyvedla, třeba spadla z kupy sena a zlomila si ruku, tak ji nelitoval. Naopak, ještě jí přidal, aby se to příště neopakovalo. 

 

     Do kostela sice děcka vodil, ale sám čekal venku, dovnitř nešel. S ostatními chlapy pokuřoval dýmku, tlachal a samozřejmě se něco u toho vypilo. 

 

     Když bylo babičce 15 let, zemřela jí maminka na rakovinu. Život nebyl jednoduchý, bylo to období války, potom nastoupil komunismus. Děda byl komunista a dotáhl to na předáka v NHKG. Žili si docela spokojeně. 

 

     O víře se v rodině nikdy nemluvilo a nikdy se nechodilo do kostela, ani o nedělích, ani o svátcích. Když pak děda onemocněl a zůstal víceméně ležet, babička se o něj obětavě starala až do jeho smrti. Někdy po této události sem tam zašla do kostela, když šla třeba něco nakoupit do města. Párkrát jsem se s ní pokoušel hovořit o víře, ale bez úspěchu. 

 

     Její pokusy o návštěvy kostela ve mně však vzbudily jiskřičku naděje na možnou změnu, a tak jsem jí jednoho dne donesl Bibli. Čekal jsem odmítnutí, ale stal se opak. Babička si Bibli vzala a asi za dva týdny přelouskala celou Novou Smlouvu. To jsem hleděl…😊

 

     Když jsem se jednoho dne modlil, tak jsem zničehonic přijal, že by měla jít ke zpovědi. Zvedl jsem telefon a zavolal jí to. Zněla spíše tak, že ne…co by tam dělala, co říkala? A hlavně, proč by to dělala? Vůbec nebyla typickým křesťanem, katolíkem, zpověď jí nic neříkala. Ale tak jsem to v modlitbě přijal a tak jsem jí to předal. Tím se toto téma nějak uzavřelo…Ale jen asi na půl roku. 

 

     Jednou babička přišla na návštěvu a mluvili jsme o Bohu a o věčném životě a najednou z ní jen tak mimochodem vypadlo, že byla u zpovědi. To si děláš srandu, vyjelo ze mě. Fakt, po 80 letech byla 
u zpovědi a potom i u sv. přijímání. Každý, komu jsem to řekl, to označil za zázrak. Někdo lehce nevkusně poznamenal, že to tedy bylo za pět minut dvanáct :D

 

     Babičku jsem pak začal vídat častěji v kostele na mši, začali jsme občas hovořit o modlitbě apod. Teď o Velikonocích jsme měli mši za rodinu, a když jsem šel od sv. přijímání, vidím, že ve frontě stojí babča. Wau, moje radost byla fakt obrovská!

 

     Takže i to, co se může jevit jako nemožné a ztracené, takové být nemusí. Jen to chce někdy čas, sem tam i hodně času…Ale zázraky se dějí a někteří dělníci opravdu přicházejí na Boží vinici až ve tři nebo v pět odpoledne. Ale o to je to možná krásnější. A tohle fakt považuji za jeden z největších zázraků, které jsem ve svém životě viděl. Aleluja!