Už od dob mého obrácení jsem měl blízko k charismatické obnově. Vzpomínám, že když jsem byl poprvé u charismatiků, dostal jsem během chval asi pětiminutový záchvat smíchu, který by mi mohl závidět leckterý hulič trávy.

     V posledních měsících se rozjely chvály i v naší farnosti, kromě toho chodíme s manželkou na chvály ještě do jiné farnosti a sem tam ještě i jinam, takže už si pomalu připadám jako chválící profík…

     Nedávno jsem uvažoval nad tím, co mne na chválách přitahuje. Necítím se jako člen charismatické obnovy, i když je mi tento směr spirituality blízký. Asi vlastně to, co mne na tom láká nejvíc, je samotná podstata chval – tedy chválit Boha.

     Když se modlím, myšlenky sem tam uletí tam či onam, někdy ani nevím, kde přesně začít…Občas uběhnou dvě, tři minuty a už s modlitbou končím, protože se do toho prostě nedokážu ponořit. Ale u chval? Hodina, hodina a čtvrt uběhnou jako nic a já mohu s klidným srdcem říci, že celou tu dobu je má pozornost soustředěná na Boha. U chval totiž člověk nemyslí na sebe, na své problémy, na své ego (v určité míře samozřejmě ano), nýbrž přichází proto, aby vzdal Bohu chválu. A to je na tom to úžasné. Srdce, mysl, tělo – to všechno je upřeno ke chvále Boží.  

     A zajímavé je, že ono se to vrací. Málokdy ke mne Bůh promlouvá tak jako při chválách. Nejspíše je to tím, že člověk opravdu opouští sám sebe a jen vzdává Bohu díky. Tehdy se rozhrnou všechny clony a závěsy a člověk alespoň na chvíli zahlédne odleskl Boží slávy a zaslechne Jeho hlas.

     Asi ani nedokážu vypovědět, co vše mi chvály daly, co vše jsem u nich zažil; od okamžiků euforické radosti (a nemyslím si, že by to byly nějaké emoce), přes naprostý pokoj, až po chvíle, kdy jsem „zahlédl nebesa otevřená“…

     Tudíž. Nechodíš na chvály? Tak šup J