V naší farnosti zemřel děkan. Následek je takový, že mše a zpovědi lepí jeden kněz a vypomáhají mu další, aby se vše stihlo.

     Bohužel zpovědi moc nefungují. Jsem zvyklý chodit ke zpovědi co dva týdny a tak jsem šel ráno přede mší na zpověď dle svého zvyku. Jenže zpovědník nikde. Další týden totéž. Zkusil jsem jít na desátou, stejná zkušenost…

     Zpočátku mi to nevadilo. Říkal jsem si, že jednou se dočkám. S ubíhajícími týdny jsem ale cítil, že se něco změnilo. Má duše volala po očištění. Jako by se kupila mračna. Vnímal jsem to velmi intenzivně, byla to jasná potřeba jít ke zpovědi a nechat se očistit Kristovou milostí. Rozhodně to nebylo psychického rázu, nýbrž čistě duchovního.

     Když člověk chodí ke zpovědi pravidelně, možná ani nepocítí onu sílu, kterou mu svátost smíření dává. Ono posvátné očištění, nasměrovaní na to, co je v životě podstatné. Teprve když jsem o to přišel, pochopil jsem, jak je to důležité.

     Duše, která se zpovídá povrchně nebo jen jednou za čas, nikdy nedosáhne oné jemné duchovnosti, citlivosti na hřích, touhy po bližším spojení s Bohem.

     Když jsem došel tuto neděli ke zpovědi, zalilo mne světlo, milosrdenství. Obrazně řečeno, roztáhla se mračna a vyšlo Slunce.