Z fronty na zpověď se pomalu stává seriál na pokračování, takže zde máme druhý díl J. Tentokrát z dnešní neděle.

     Stojím ve frontě na zpověď, ve zpovědnici žena zhruba okolo třiceti let. Uplynuly tři minuty, pět minut, sedm minut…Za mnou stála starší žena, možná osmdesát let, naklonila se ke mně a zašeptala:

„Tož to musí být hříšnice, když je tam tak dlouho.“

     Její slova jsem přešel mlčením. Uplynulo deset minut. Paní za mnou sdělovala další starší dámě, že to musí být teda hříšnice, když je tam deset minut.

„Já bych se hanbou propadla,“ dodala po chvíli. Tak to už mě fakt dožralo. Otočil jsem se k paní a povídám:

„A víte vy, že třeba může chtít od kněze poradit nebo řeší nějakou složitou životní situaci?“

„Deset minut…“

Nenechal jsem ji domluvit. „Nebo třeba kněz může mít nějaké delší slovo?“

„Taková mladá a tolik hříchů,“ zopakovala, jako by mě neslyšela. To už jsem viděl, že nás poslouchá více lidí. Rozpálil jsem se.

„Poslouchejte! Co vy víte o té paní, která je ve zpovědnici? Vy znáte nějaké její hříchy?“

„Já se vyzpovídám za minutu,“ odvědila. Aha, pomyslel jsem si, takže kvalita zpovědi se pozná podle její rychlosti.

„No, to se máte čím chlubit. To musíte být úplná světice.“

     Paní se stále zpovídala. Když po více než deseti minutách vyšla a procházela kolem nás, stařena za mnou schválně nahlas řekla, aby to žena slyšela:

„No, to muselo být hříchů. Taková mladá a tolik hříchů.“

     To už jsem se vytočil úplně. Popadl mne svatý hněv J Otočil jsem se k paní.

„Víte, co je VÁŠ největší hřích? Že odsuzujete člověka, o kterém nevíte vůbec nic. Absolutně tu paní neznáte, ale máte plnou pusu toho, jaká je to hříšnice. Nezpomeňte to říct ve zpovědi.“

     Do kostela vešla moje manželka a řekla mi, že zpověď asi nestihnu. Bylo za pět osm. Přikývl jsem a šel si sednout do lavice. Jednak to už asi nestihnu a za druhé jsem chtěl dát příležitost paní stojící za mnou. Měl jsem pocit, že to potřebuje více než já.

     O dvě minuty později jsem se náhodou podíval ke zpovědnici. Stihla to. S vítězoslavným úsměvem zaplula do lavice. Zpověď za minutu třicet byla hotová. Ale, vířila mi v mysli otázka, byla to vůbec zpověď? Nebo se spíše zpovídala ona mladší dáma, které to trvalo deset minut? A, zamyslel jsem se, je vždy má vlastní zpověď poctivá?

     Při úkonu kajícnosti jsem prosil Boha o odpuštění, pokud jsem se spletl a měl jsem raději držet jazyk za zuby.