Navazuji na svůj předešlý příspěvek. Situaci s bezdomovcem jsem konzultoval s několika křesťany a také s jedním zvlášť vynikajícím křesťanem, kterého si vážím. Z většiny diskusí jsem odešel v šoku.

      Setkal jsem se s odpověďmi typu:

„Já bych se za toho člověka pomodlil, aby mu poslal někoho, kdo mu pomůže.“

„No a co já bych s ním měl dělat? Jsem snad nějaký samaritán?“ 

     Argumentoval jsem tím, že modlitba přece nestačí. Co když právě tebe poslal Bůh tomuto člověku do cesty? Jeden diskutér mi odpověděl, že tady přeci není od toho, aby spasil celý svět.

 

     Vrcholem všeho bylo, že dát bezdomovci jídlo nebo peníze není správné, protože jednak to použije na alkohol a za druhé: za chvíli mi přede dveřmi bude stát dvacet bezdomovců. To už jsem byl opravdu v šoku! 

     Přiznám se, že jsem byl rozčarován a nahněván. Četli jsme stejné evangelium? Dokonce i onen křesťan, kterého si vážím, mi odpověděl, že vztah s Bohem je hlavně o modlitbě (což je samozřejmě pravda). Když jsem odvětil, že Ježíš přece vyzývá, abychom se zastali svého bratra v nouzi, odpověděl, že na to jsou tu různé organizace. Nevěřil jsem vlastním uším a bohužel jsem toto slyšel z úst několika lidí, kteří se modlí a chodí pravidelně do kostela a čtou evangelium.

      Nedivím se už, že Církev má mezi lidmi tak špatnou reputaci. Vždyť vše, co je napsáno v Písmu, vede k tomu, aby se člověk staral o své bližní s láskou: Miluj bližního svého jako sám sebe.

     Když jsem mluvil o tom, že denně dávám peníze ženě bez domova, která se potlouká po jednom nádraží anebo nesu tašku s jídlem pro lidi bez domova anebo navštěvuji lidi v ústavech, kde jsou osamocení a bez rodiny, dívali se mne někteří jako na blázna. Ale o čem je tedy evangelium? Pochopil jsem ho snad špatně? Byl jsem hladový a dali jste mi najíst, byl jsem žíznivý a dali jste mi napít, byl jsem ve vězení a navštívili jste mne…Jsem mimo já anebo oni? Písmo svaté mluví jasně! A ano, Ježíš je velmi náročný. A když mluví o tom, že cesta do nebe je úzká a trnitá, má na mysli právě toto. Protože cesta do zatracení je pohodlná a široká a mnozí po ní kráčejí.

      Bohužel musím konstatovat, že pro některé lidi znamená křesťanství pohodlné chození na nedělní mši a každodenní sepnutí rukou ve zbožné pozici (a poznámka, že se již pomodlili za ten den dva růžence). Ale když dojde na lámání chleba, tak si neušpiní ani jeden prst. Plete se tedy snad papež František, když vyzývá, aby Církev byla polní nemocnicí? Plete se Matka Tereza, když se starala o nejchudší z chudých? Plete se Ježíš, když chce po nás, abychom pozvali ke stolu chudé a nepatrné, kteří nám to nikdy neoplatí?

      Jeden z těch lidí mi odpověděl, že jedním poskytnutím jídla nikoho nespasí. Ale to přece po nás ani Ježíš nechce! On nechce, abychom vzali bezdomovce k sobě domů, dali mu první poslední, vysolili všechny peníze a nezbylo nám ani na chleba. On požaduje, abychom se postarali o toho, kdo je v nouzi (tak jako v podobenství o milosrdném Samaritánovi). A to znamená vzít ho i k sobě domů, je-li to třeba, přestože je onen člověk špinavý a nevábně voní. Znamená to poskytnout peníze, oblečení a dobré slovo.

      Jsem smutný z toho, že tak zjevné věci Kristova evangelia jsou některým lidem naprosto cizí.