„Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli. Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil. Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. A tak nastala veliká radost v tom městě.“ 

     Někdy na mě z Božího slova padne deprese. Ne že by Boží slovo bylo depresivní, to jistě ne, ale uvědomuji si, jak veliké věci jsou zde popisovány a jak mizerně jsem na tom já sám.

      Před pár dny jsem si přečetl tento krátký úryvek. Jak je těch pár řádků bohatých a inspirujících pro každého z nás.

      Začali kázat evangelium všude, kam přišli – dělám to já? Někdy se snažím, někdy možná méně, někdy vůbec. Ale první křesťané, kam přišli, tam kázali Krista. Měli v sobě obrovskou touhu zvěstovat Toho, který jim přinesl spásu. Mám pocit, že to v nás trochu vyčpělo, že se Kristus sem tam smísí se všemi požadavky náročného života a zbude z něj jen velmi málo, čím bychom oslovili druhé. Navíc si myslím z vlastní zkušenosti, že hlásání chce cvik. Prostě kdo není zvyklý o Kristu mluvit, ten o něm nebude umět mluvit, ani když se ho nakonec přece jen někdo dotáže. Je třeba se držet slov apoštola Pavla, když povzbuzuje Timoteje, aby hlásal slovo vhod i nevhod, dokazoval, usvědčoval atd. Jen tak se může Kristus šířit, když se nebudeme stydět a klidně půjdeme s kůží na trh i za cenu posměchu a urážek.

      Viděli znamení, která činil – jaká znamení my činíme? A teď to nemyslím v nadpřirozeném slova smyslu (i když v textu Písma to je tak asi myšleno). Poznají na nás vůbec lidé, že jsme jiní? Třeba takovým znamením, že promluvím na ulici s bezdomovcem, se kterým nikdo nemluví a pozvu jej na kafe (ne že mu jen do ruky vrazím dvacku a myslím, že mám splněn dobrý skutek). Nebo že uděláme ve škole nebo v práci před jídlem znamení kříže? Anebo si říkáme, že to raději nebudeme dělat, protože co si pak kolegové nebo spolužáci pomyslí? Jsme znamením tam, kde je málo lásky, naděje, dobra? V domovech důchodců a dětí, mezi chudými, bezdomovci. Jsme konatelé svatých znamení, nebojíme se číst si někde na veřejnosti Bibli a na případný dotaz i odpovědět: ano, to je Bible a já ji čtu, protože jsem křesťan?

      Z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno – tak si někdy říkám, kdy naposledy jsem kromě pomazání nemocných viděl někoho se modlit nad nemocným/i? Jako bychom se někdy spokojili s obligátním prohlášením – no ono se to tak dělo kdysi, když byla Církev v počátcích a bylo třeba velkých znamení, ale dnes už to tak není. Ano, to často slýchávám. Třeba je na čase se rozhlédnout, jestli okolo není někdo, kdo je opravdu nemocen a jestli není i na nás, abychom jej vyzvali – mohu se s tebou pomodlit? Mohu poprosit spolu s bratry a sestrami za tvé uzdravení?

     A ještě jiné uzdravení – totiž vnitřní. Kolik je okolo nás lidí po cílených potratech, bojujících s myšlenkami na smrt, protože mají nesnesitelné bolesti, rozvrácené rodiny, trpící děti nebo jen hádky a problémy ve vlastní rodině – přispěli jsme svým slovem k uzdravení duší, srdcí a myslí?

      A tak nastala veliká radost v tom městě – a z toho všeho výše uvedeného pak nastane veliká radost. Především v našich srdcích Bůh vzbudí velikou radost, když budeme konat to, co od nás žádá. A jiné zaplaví také veliká radost, když uvidí, že někdo jiný má o ně zájem, když naše slova budou uzdravovat skryté rány a naše modlitby vyslyší náš nebeský Otec.