Občas se s lidmi bavím o modlitbě. Nejvíc se obvykle zasekneme na tom, zdali při modlitbě „konverzují“ s Bohem. Je to řádně ošemetné téma J

     Já totiž při modlitbě s Bohem běžně „konverzuji“, či lépe řečeno „slyším“ Jeho hlas. Domnívám se, že je to naprosto v souladu s Ježíšovým výrokem, že „moje ovce slyší můj hlas“ anebo že „Duch svatý vám připomene vše, co jsem vám řekl.“

     Často se mi i mezi křesťany dostává u tohoto tématu pozdviženého obočí nebo se rychle stočí řeč jinam. Jako by rozhovor v modlitbě s Ježíšem byl něco zvláštního.

„Já prostě nic neslyším,“ řekne někdo.

„Já ho slyším jinak,“ praví druhý. Jistě, Boha lze „zaslechnout“ v Písmu svatém nebo ho „vidět“ v druhých lidech. O tom žádná řeč.

     Já mám však na mysli onen tichý vnitřní hlas, který lze „zaslechnout“ při modlitbě v hloubi svého srdce.

     Je zde však jeden problém, lépe řečeno podmínka. Ticho. Vnitřní hlas lze slyšet povětšinou v modlitbě ticha, v tiché vnitřní modlitbě.

     Téměř všichni světci a učitelé duchovního života mluví o tomto druhu modltiby. Jistě, máme zde růženec, korunku (obě tyto modlitby jsou mi mimořádně blízké), četbu Písma, ale to není tichá vnitřní modlitba. U těchto modliteb stále mluvím já. Může mluvit i Bůh (od toho je to Bůh, že si může dělat, co chce J), když však mluvím já, je obtížné zaslechnout Jeho hlas.

     Při rozhovorech o modlitbě nakonec vyjde často najevo, že spousta lidí „odhrká“ ráno Otčenáš, večer poděkuje za den, a když to jde dobře, tak přes den přečte Písmo. Je to určitě fajn, aspoň je v tom pravidelnost a řád, avšak schází tomu to podstatné, na co všichni mistři duchovního života upozorňují. Tichá modlitba nebo adorace!

     Samotný Ježíš chodil často na opuštěná místa, aby se modlil. Proč? Aby byl v tichu. Utekl od davů do samoty. Modlil se, naslouchal otci, hovořil s Ním.

     Matka Tereza řekla: „Plodem ticha je modlitba, plodem modlitby je víra…“ První věta je důležitá – plodem ticha je modlitba. Pravá modlitba, rozhovor s Otcem, vzniká v tichu. Teprve když se uzavřu všemu okolnímu a v tichu se otevřu Bohu (jak říká Ježíš, abychom se modlili ve skrytosti ve své komůrce) a naslouchám mu, mohu Jeho hlas skutečně zaslechnout.

     Nestěžujme si, že Bůh mlčí, nemluví, nedává najevo svou vůli. On by chtěl, ale často jsme to my, kdo mu nenaslouchá. Já vím, je to těžké – když má člověk každý den doma kleknout a být zticha a nic nedělat. Člověku to není vlastní. Obvykle jen takto však lze zaslechnout pravý Boží hlas. A kdo se takto modlí, časem zjistí, že nejenže Boží hlas zaslechl, ale že Jeho hlas a jeho přítomnost ho provází po celý den, neboť „v Něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“