Omlouvám se všem případným čtenářům, kteří budou číst tuto úvahu (či jak tento literární útvar nazvat), neboť neobsahuje žádnou myšlenkovou konstrukci. Je to jen změť myšlenek, které mnou v poslední době cloumají.

     Když zas a znova (pokolikáté už? podesáté?) pročítám evangelia, stále více si uvědomuji, jak Ježíšovo jednání, chování a mluvení je až na hony vzdáleno mému jednání, chování a mluvení. Snad se teď trochu pohoršíte. Křesťan by se přece měl snažit napodobovat svého Pána. Jistě, snažím se, ale vnímám, jak Jeho požadavky jsou obrovské, ba až nedostižné.

     Když jsem byl nedávno v Praze, začala mi své služby nabízet prostituka. Rychle jsem utíkal pryč, pohoršen a znechucen. Ježíš si nechal od prostituky umýt vlasy, neodsoudil ji, nýbrž řekl „jdi a už nehřeš“.

     Když vidím někdy bezdomovce u kostela, sem tam za nimi zajdu s jídlem nebo si jen tak popovídat, ale více často nejsem schopen. A ano, přiznávám, od některých se odvracím, když jsou opilí a špinaví a blábolí. Jenže Ježíš se dotýkal i malomocných a to byla daleko větší, nepopsatelně větší hrůza.

     Má slova jsou lidská, plná sobectví a někdy posuzování, zatímco on svými slovy léčil. Někdy neumím v pravou chvíli říct, co bych měl říct, kdežto On mluvil vždy a všude Pravdu, i když to bylo bolestné a vůči mnohým posluchačům dokonce zraňující.

     Zkrátka a dobře na to nemám…Ale pak je tu druhá otázka. Existuje vůbec někdo, kdo na to má? Ježíšovy požadavky jsou tak vysoké a náročné, že není člověka, který by jim mohl dostát. A to je na tom vlastně to krásné – že přestože tohoto ideálu nelze dosáhnout, můžeme a musíme se o něj pokoušet zas a znova. Padat a vstávat, zas a znova, po krůčcích se tomu ideálu přibližovat. A přitom jej nikdy nedosáhnout. Je to něco jako naděje, o níž píše apoštol Pavel. Naděje, která je vidět, už není naděje. Ideál, kterého lze dosáhnout, už není ideál. Pokoušejme se zas a znova.