Před pár dny mi jedna známá řekla toto:

„Ty a ta tvá kamarádka jste pěkní exoti. Víte o tom? To je někdy fakt síla.“

     Narážela na fakt, že já jsem křesťan a má kamarádka je také duchovně založená, i když spíše směrem k východním náboženstvím.

     Tato slova mne přinutila k hlubokému zamyšlení. Jednak k tomu, v jakém stavu se asi nachází naše země, když obyčejný věřící křesťan je v ní vnímám jako exot? To už jsme skutečně tak poklesli? Asi ano, musel jsem uznat. Křesťan je exot, pánbíčkář, zpátečník; farář černoprdelník, zloděj (rozuměj majetkové vyrovnání církví) či prznič dětí; Církev je ta zlá mašinérie, která vede hloupé ovečky. Takový je často pohled obyčejných lidí.

„A to se jako fakt modlíš?“ zeptal se mne někdo jiný s úšklebkem. „K tomu Ježíšoví?“

     Bůh je brán jako fantaskní postava z bájí o pověstí, hlavní hrdina nějakého science fiction. Je smutné, že v jiných zemích je víra naprosto přirození a běžná, ba dokonce samozřejmá, ale u nás je věřící, když to přiznán, obvykle přijímán s lehce pozdviženým obočím. Když Čech vyjede za hranice, je někdy překvapen, jak je jinde víra naprosto samozřejmá. Viděl jsem Židy, kteří se v přesný čas začali modlit přímo na letišti vedle svých zavazadel. Zažil jsem, jak davy muslimů spěchají do modliteben. Ve východoasijských zemích byl v chrámech a modlitebnách neustále nějaký člověk, který se modlil nebo přinášel oběti.  

     Proměnili jsme se v zemi neblaze proslulou vysokým procentem ateistů, dokonce jsme již bráni jako misijní území. Zejména nadvláda komunistického režimu měla na tuto skutečnost zásadní vliv.

     Za druhé jsem si byl nucen položit otázku: vadí mi, že jsem mnohými považován za exota? Položte tuto otázku sami sobě a pravdivě si odpovězte. Neskrýváte někdy trochu svou víru, nepřizpůsobujete se tomuto světu právě proto, abyste NEBYLI za exoty?

     Sám u sebe jsem musel odvětit, že nikoli. Právě naopak – jsem hrdý na to, že jsem křesťan. V současnosti čtu rozsáhlou knihu Romana Braendstattera Ježíš z Narazeta. Co mne na knize nejvíce zaujalo, byla hrdost Izraelitů na to, že byli Bohem vyvoleni. Považovali to za největší ze všech darů. Cítili se být požehnanými více než ostatní lidé.

     Uvědomujeme si to, že Bůh také nás vyvolil? Učinil tě adoptivním synem, dcerou. Obětoval ze Tebe svůj život.

     Mám pocit, že místo hrdosti a touhy sdělit druhým, co se v našem životě stalo, se často skrýváme (vycházím ze skutečnosti, kdy jsem se ptal mnoho lidí, kdy naposledy v někým „nevěřícím“ hovořili o své víře a odpovědí mi velmi často bylo dlouhé mlčení a přemýšlení). V katolickém týdeníku nedávno vyšel zajímavý článek, ve kterém autor mluvil o falešné pokoře v souvislosti s evangelizací. To je to, když často říkáme:

„Já přece nebudu nikoho přesvědčovat. Žijeme ve svobodné zemi.“

„Nemůžu nikoho do ničeho nutit, má přece svůj rozum.“

„Ať se každý rozhodne sám.“

     To je falešná pokora. Často se za ní skrývá vlastní strach z hlásání evangelia, z toho, že budeme ostatními považování za exoty. Dříve lidé věřili, že kdo nebyl pokřtěn a neuvěřil v Krista jako svého Spasitele, nemůže vejít do Božího království. To vedlo k tomu, že horlivě evangelizovali a svou víru neskrývali. Ba právě naopak. Dnes (i díky konstituci Nostra Aetate) už víme, že tomu tak docela není nicméně často místo evangelizace říkáme:

„Však on/ona může být spasen, i kdyby nechodil do kostela.“

     Sám to bohužel někdy praktikuji u svých rodičů. Jejich nezájem o věci víry mne dovedl prostě až k rezignaci.

     Jaký je závěr mých úvah? Za svou víru se nestydím a dokonce vnímám, že být v tomto ohledu za exota je vlastně plus J Rozhodl jsem se, že nikdy a nikde nebudu „zapírat Krista“, nýbrž že jej budu otevřeně a s radostí hlásat dle slov apoštola Pavla, když psal svůj list Timotejovi: „Zapřísáhám tě, hlásej slovo, vhod i nevhod.“

     Zkuste se zamyslet nad sebou. Jste hrdí na to, že jste křesťané? Neděláte kompromisy? S kým naposledy jste otevřeně hovořili o věcech víry? Možná Vás odpovědi překvapí a povedou ke změně.