Jděte a hlásejte: „přiblížilo se nebeské království“. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy.

Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“

„Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal. Pán mu řekl: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím.“

„Amen, pravím Vám. Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“

Potom Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít…

      Co mají všechny tyto úryvky z evangelií společného? Jedno jediné – Ježíš nás vyzývá, abychom jednali. Hlásejte! Uzdravujte! Dávejte jíst! Dotýkejte se! Nic menšího po nás Ježíš nechce. Ježíš chce naši aktivitu a dokonce i iniciativu a dává nám k tomu svého svatého Ducha. Jen si vzpomeňme, co se přihodilo Petrovi a ostatním apoštolům po seslání Ducha svatého. Jak se najednou proměnili. To mne vždy hrozně fascinuje. Ustrašený Petr, který Krista předtím zapírá a poté má společně s ostatními učedníky strach ze Židů, je najednou plný odvahy a neuvěřitelné síly. Jeho slovo má v sobě Moc. S jakou odvahou a silou se Petr po seslání Ducha svatého postavil uprostřed Jeruzaléma a začal mluvit. A v Písmu je zaznamenáno, že ten den se k nim přidalo na 3000 lidí!

Mám z nás křesťanů (a zvlášť katolíků) pocit, že jsme z velké části křesťany „kostelovými“. Občas nějaké spolčo, pouť, akce. Vše ale téměř výhradně v kostele s jinými věřícími. Ze zkušenosti ale vím, že se naše víra jinak mezi „nevěřícími“ projevuje jen málokdy. Jako bychom měli strach. Ježíš nás ale opakovaně vyzývá: Nebojte se!

Často slýchávám, že nás křesťanů ubývá. A je to pravda! V poslední době jen málokdy zahlédnu v kostele nějakou novou tvář, jen občas někoho čerstvě pokřtěného nebo novomanžele (většinou na omezenou dobu. Obvykle se jich nikdo neujme, a proto z křesťanského společenství brzy odcházejí pryč a žijí tak, jako žili předtím). Kde jsou noví křesťané? Proč nevidíme nové tváře? A tady je otázka pro nás = a oslovili jsme někoho v poslední době? Mluvili jsme o své víře? Inspirovali jsme někoho svou službou, svým životem? Mnoho z nás žije v mylné představě, že když budeme žít dobrý a ctnostný život, ostatní si toho všimnou. A právě že ne! Ateistům je nějaký Bůh úplně „ukradený“. Vůbec je nezajímá. A proč by měl? Ježíš neříká: seďte na zadku a čekejte, až za Vámi tito lidé přijdou. Ne! Vy jděte k nim a hlásejte jim evangelium.

Do práce jezdím vlakem. Kolegy se mě nedávno ptal na mou víru. Dříve jsem často ztišil hlas, rozhlédl se, aby mě nikdo moc neslyšel. Je to přece trochu trapné, vykládat nahlas o Ježíšovi. Co by si ostatní mysleli? (myslím, že takto často uvažují mnozí z nás). Ale ten ostych jsem už před nějakou dobou odhodil. Když denně slyším ve vlaku, kde se kdo „ožral“ nebo s kým se vyspal či jakou drogu požil, proč bych já nemohl mluvit o Bohu? Vždyť být Ježíšovým učedníkem, na to by měl být pyšný přece každý z nás!

Dostáváme se k jádru věci. Ježíš říká: buďte světlem světa a solí země. Jsme? Jak je možné, že v naší rodině (i v t té mé) jsou lidé, kteří mluví hanlivě o Bohu? Jak to, že kolem sebe máme přátelé, se kterými se setkáváme téměř denně, a oni o Bohu, o lásce, nikdy neslyšeli? Proč je před naším domem nebo kostelem hladový, promrzlý, špatně oblečený člověk bez domova? Jak to, že v domovech důchodců a dětských domovech je tolik osamělých lidí, kteří už ztratili úctu k sobě samému? A proč je o nás křesťanech v těchto oblastech tak málo slyšet?

Vycházím z vlastní zkušenosti. Mnoho mých přátel se stýká s „nevěřícími“, se kterými o Bohu nikdy nehovořili. V domově nemocných, kde jsem dobrovolníkem, přešel můj dobrý přítel od katolíků k evangelíkům. Důvod? Katolíci se o něj nikdy nestarali. Vzali ho jen do kostela a to bylo vše. Pastor jej ale vezme do společenství, na návštěvu do své rodiny, vymýšlí pro něj práci, zkrátka se o něj stará. Není to zarážející? Nejde mi o to, že přešel od katolíků k evangelíkům, křesťan jak křesťan, ale je vskutku zarážející, že tento člověk to takto vnímá. Vypovídá to něco hlubokého o nás samotných.

Myslím že jednou z věcí, kterou nám Bůh „vyčte“ při posledním soudu, bude to, jak jsme nakládali s časem a jak jsme se zapříčinili o šíření Božího království zde na zemi. Nejde jen o to modlit se, chodit do kostela a žít dobrý život. Být v klidu, mít svou pohodičku. Ježíš chce po nás mnohem víc. Co je to mnohem víc? Vše vložit do jeho rukou a sloužit. Cokoliv dělat, jíst, mluvit, dívat se, to vše dělat v Jeho Jménu. V tomto směru máme mnoho krásných příkladů novodobých světců, především pak v Matce Tereze a Janu Pavlu II. Ti ukazovali, co znamená žít s Bohem a sloužit mu v lidech okolo nás. Dívejme se na ně a napodobujme je.