Když jsem se před mnoha lety obrátil, začal jsem číst Bibli. Bylo to skvělé. Všechno pro mě bylo nové, fascinující. Velmi brzy jsem si uvědomil, že to, co je tam napsáno, není z člověka. Není možné, aby bylo…

 

     Tak jsem se podle toho snažil žít. Četl jsem ji každý den, plno věcí jsem nechápal. Ale rostlo to ve mně jako to malé semínko. 

     Po pár letech jsem ovšem zjistil, že můj život se značně liší od života křesťana, jak ho popisuje Bible. Bible je totiž Kniha zázraků. Od první po poslední stránku se v ní dějí znamení, zázraky, obrácení, zmrtvýchvstání, proroctví, slova poznání, mluvení v neznámých jazycích. 

 

     A já začal přemýšlet, kde to je v mém životě a v životě lidí okolo mě. Nemohl jsem to najít. Byli jsme dobří křesťané, četli jsme Bibli, scházeli se a modlili, sem tam měli s někým rozhovor o Bohu, ale to bylo vše. Ve skutečnosti se dělo jen velmi málo z těch věcí, které jsou popsány v Bibli. 

 

     Nazval bych to rozumovým křesťanstvím. Na všechno, co je v Bibli, se dá totiž dívat dvěma pohledy – pohledem rozumu a pohledem víry. Když se díváme pohledem jen rozumu, tak si vyzobeme věci, které rozum přijme. Slova, kázání, obrácení, život věčný. Ale to ostatní, co se nachází v nadpřirozené oblasti, jako lidi, kteří chodí po vodě nebo chromí, kteří vstávají, to už rozum přijmout nedokáže. Tohle jde totiž zažít jen tehdy, když máme víru. A nyní nemluvím o víře, že Bůh existuje. Mluvím o víře, která věří, že Bůh chce a je schopen opakovat zázraky a znamení, která jsou v Bibli. 

 

     Někteří tvrdí, že zázraky a uzdravení vymizely s prvotní Církví. Není to pravda. Víme z mnoha svědectví a životů lidí (např. světců), že Bůh chce dále konat vše, co je v Bibli uvedeno, ale je k tomu potřeba naše víra a očekávání. 

 

     Normou křesťanského života je kniha Skutků apoštolů. Každý z nás má žít svůj život v moci Ducha svatého. Není jednoduché si to uvědomit, a když už se to stane, většinou zjistíme, že moc lidí, kteří to žijí, okolo nás není. Když jsem to zjistil, jako by se něco zlomilo a Bůh mi začal tyto lidi posílat do cesty. Poznal jsem křesťany, kteří žijí tak, jak je to psáno v knize Skutků. Některé věci zapadly přesně do sebe, spoustu jsem musel zrušit. 

 

     Líbí se mi vyjádření jednoho muže, který parafrázoval závěr Markova evangelia a znělo to asi takto: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení. Ve jménu mém budou chodit do kostela, slušně se vyjadřovat, hezky se oblékat…Ne! To tam napsané není! Je tam napsáno, že ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit cizími jazyky, že budou uzdravovat nemocné a křísit mrtvé.“

 

     V modlitbě Páně se modlíme „Přijď království tvé a buď vůle tvá“. Boží království funguje na úplně jiných principech než tento svět a Boží vůle se často projevovala v Bibli dramaticky – slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťování. Zázraky, znamení a divy by měly být nedílnou součástí našeho hlásání evangelia. Bez nich jde jen o (byť mocná) slova. 

 

     Možná, že postní doba by pro nás měla být dobou přiblížení se k Bohu, otevření našeho srdce pro Jeho zázraky a divy, ve víru, že chce konat to, co je v Bibli a co se nám zdá dávno staré a nemožné…Třeba si nemáme jen odříkat pár skleniček alkoholu a trochu masa, ale přiznat, že Bohu tak úplně nedůvěřujeme a že toužíme vidět Jeho lásku a moc.