Před pár dny se v kostelích četlo z evangelia o uvedení Ježíše do chrámu. V krátké epizodce tam vystupuje postava Simeona. Ač je mu věnováno jen pár řádků, je to pro mě osobně jedna z nejvíce inspirativních postav Bible. 

 

     Znám lidi, kteří s přibývajícími roky duchovně tak nějak vychladnou, jejich víra ztratí hloubku, zevšední. Ne tak však u Simeona. I ve vyšším věku byl spravedlivý a bohabojný a šel do chrámu. A co víc, šel tam z vnuknutí Ducha svatého. Uvědomme si, že Ježíš byl ještě batole a Duch svatý dosud nebyl seslán v plnosti. Pořád jsme ještě v podstatě ve Staré smlouvě. Ale o Simeonovi je psáno, že byl plný Ducha svatého. 

 

     Přijde do chrámu z vnuknutí Ducha. Nedbá na to, že má požehnaný věk a úctu ostatních, vezme do rukou nějaké cizí děcko a začne chválit Boha. 

 

    Představme si to v našich podmínkách. Úctyhodný starší muž přijde do kostela ke křtu, vezme dítě a začne ho chválit, že zrovna toto dítě bude před Bohem veliké. Asi bychom se dost divili (možná pohoršili)! Přesto přesně toto Simeon udělal. A s ním potom i stařičká Anna. Simeon musel důvěřovat Bohu jako nikomu jinému. Musel mít taky kus odvahy. Nebyl moc daleko od pořádného zesměšnění, jak se to tak prorokům dost často stává. 

 

     Jen pár otázek k zamyšlení – měl/a jsi někdy pocit, že máš někoho oslovit/něco mu sdělit, ale neudělal/a jsi to, protože jsi měl/a strach? Očekáváš (třeba po letech nebo desetiletích víry) ještě něco od Pána jako to očekával Simeon? A máš dost odvahy k realizaci Jeho plánů?