V současné době se účastním vyučování o působení Ducha svatého. Věc vskutku nejednoduchá. Letniční církve jsou na projevech Ducha v podstatě založené, jiné církve (např. Apoštolská) se na něj silně orientují, v církvi katolické funguje proud Charismatické obnovy. Pro mnohé je ale osoba Ducha svatého takřka neznámý pojem, dokonce se setkávám s tím, že se o jeho darech vůbec nevyučuje, natožpak usiluje...

     Máme tady tedy dva extrémy. Jeden se soustředí takřka pouze na projevy Ducha, dokonce v dané církvi téměř nic neznamenáte, pokud nemluvíte v jazycích, což je bráno jako odrazový můstek k získání dalších darů. Pak je zde opačný extrém, kdy Duch svatý není vůbec zmiňován (v kázání o něm neuslyšíte po celý rok ani slovo), a když se mluví o jeho projevech, tak se na vás dívají skrz prsty a mumlají něco o tom, že jde o davovou psychózu (bez ohledu na to, že toto působení je zmíněno na mnoha místech v Písmu a popírají tím vlastně Písmo samotné, ačkoli jindy se na něj odvolávají).

 

     Je zajímavé zabrousit trochu do historie. Duch svatý a jeho projevy zde samozřejmě byly vždy. Písmo zmiňuje Letnice, pak křest v Duchu svatém setníka Kornélia, následně křest v Duchu svatém dalších křesťanů atd. Církevní otcové o křtu v Duchu svatém a jeho darech píší jako o něčem samozřejmém. Uzdravování, prorokování, vykládání, mluvení v cizích jazycích je v křesťanství prvních staletí něco naprosto běžného. Ne však v moderní době. 

 

     Za zásadní chvíli v moderních dějinách je považován okamžik, kdy posluchačka metodistického kazatele Charlese Parhama požádala, aby na ni vložil ruce s prosbou o seslání Ducha svatého. Začala mluvit v jazycích a obdržela další dary. Vzápětí se “letniční” hnutí rozšířilo po celém světě. Zajímavé je, že podobné zkušenosti zažili lidé ať již v Americe, Evropě nebo Asii naprosto nezávisle na sobě. 

 

     V katolické Církvi se za počátek Charismatické obnovy považuje rok 1967, kdy se skupina křesťanů v Pittsburghu účastnila jistého setkání a během něj došlo k vylití Ducha. V průběhu několika dalších měsíců se hnutí rozšířilo po celých Spojených státech a zasáhlo farnosti i řeholní komunity. 

 

     Docela mě šokovalo svědectví jednoho muže z Apoštolské církve, který se nepovažoval za dostatečného a milovaného Bohem, protože neměl dary Ducha. Kdo nemá dary Ducha, ten podle něj není úplným křesťanem. Dary postupně získal v období asi 7-8 let a tehdy jej teprve ostatní začali považovat za dostatečně vyzbrojeného pro hlásání evangelia. Toto mi připadá jako extrém, neboť se domnívám, že Boží láska nezávisí na tom, zda mluvím např. v jazycích. Je to spíše jakási nádstavba. Problém je však i opačný, tedy že Ducha svatého neřeším a o jeho dary neprosím. 

 

     Když se dnes podíváme na počty křesťanů (ne že by na tom extra záleželo, ale má to jistou vypovídací hodnotu o životnosti dané církve), vidíme jasně, že v tradičních církvích věřících celkem zásadně ubývá, zatímco letniční církve zažívají boom. Brzy dostihnou a téměř jistě i předstihnou počet katolíků na celém světě. Co za tím stojí? Není to tím, že tradiční církve ztratily svou přitažlivost, protože se staly nezáživnými institucemi stojícími na dodržování pravidel a nařízení, zatímco v letničních hnutích se projevuje Duch, tudíž že působí v lidech podobným způsobem jako působil skrze Ježíše? 

 

     Zkusme srovnat situaci, kdy na jedné straně někdo káže a na straně druhé přijde člověk, který druhému navrátí zrak nebo jej usvědčí z jeho hříchů (a pak káže). Je asi logické, kdo na sebe strhne pozornost. Ježíš během svého působení také nepoužíval pouze slova (ač silná, neboť jak říká Písmo, nikdo tak nikdy nemluvil), nýbrž slova podporoval zázraky a znameními. Právě proto měla jeho slova takovou váhu, neboť byla opřena o věci nadpřirozené (opět slovy Písma, nikdo nemůže dělat takové věci, není-li s ním Bůh). 

 

     Zatímco v letničních církvích jsou běžné mocné projevy Ducha doprovázené kázáním a utvrzováním ve víře, v tradičních církvích se opíráme o mši a kázání. Jsou samozřejmě i výjimky, ale myslím, že každý z nás ví dobře, jak to např. u katolíků v tomto směru vypadá. Je třeba jedním dechem dodat, že u letničních církví chybí stabilita v učení, zatímco katolíci a evangelíci se opírají o bohatou historii, učitelský úřad a moc svátostí. 

 

     Ovšem křesťan bez působení Ducha svatého, to je skutečně poloviční křesťan. Sám Ježíš přeci říká, že máme jít do celého světa hlásat evangelium a jaké divy nás přitom budou doprovázet. Kde jsou ty divy (uzdravování, prorokování, usvědčování) dnes, ptám se? Někteří se snaží impotenci této věci ošetřit prohlášením, že Duch svatý mimořádně působil v počátcích Církve, kdy se Církev rozvíjela, ale dnes už to není zapotřebí. To je vskutku samolibé prohlášení, nesmyslné s ohledem na to, jak je Duch hojně dáván těm, kdo o Něj prosí v mnohých církvích a hnutích. 

 

     Vzpomínám, jak jsem mluvil před biřmovanci a některými dalšími skupinami (biřmovanci např. měli být biřmováni za cca měsíc, měli tedy většinu výuky již za sebou) o darech Ducha a kněz jim v té chvíli sdělil, že mluvení v jazycích je taková zvláštní věc a něco si o tom ještě řeknou příště. Co tedy vlastně řešili na těch předchozích setkáních? V katolických kruzích umí biřmovanec vyjmenovat dary Ducha jako moudrost, radost, rozum, síla atd., ale o nadpřirozených darech Ducha neví vůbec nic, protože mu to nikdo (ani kněz) neřekne. Ani při jednom biřmování jsem nezažil vylití Ducha. Biskup sice vztáhl na biřmovance ruce, ale nestalo se vůbec nic (myslím nic viditelného; věřím, že i tak Duch působil jiným způsobem). Přitom na jiných akcích jsem vylití Ducha po vztažení rukou zažil a výsledkem bylo to, co je v Písmu - obrovská posila ve víře, odvaha v hlásání evangelia, mluvení v jazycích atd. 

 

     Jak z toho ven? Možná tím, co bývá doporučováno - zlatou střední cestou. Tradiční církve by měly setrvat ve své pevné víře opřené o staleté zkušenosti světců, v prokazování účinné lásky a dalších skvělých věcech. Ale k tomu by měly přidat praktickou výuku o darech Ducha svatého. Duch svatý by neměl být opomíjenou třetí osobou Svaté Trojice, nýbrž jejím plnohodnotným členem. Jeho působení by v našich životech mělo být zřejmé. Velmi se mi líbilo vyjádření jednoho evangelíka, který napsal, že pro spásu stačí věřit v Krista. Ale pro to, aby byl člověk opravdovým učedníkem a hlasatelem evangelia, jak ho chtěl mít Ježíš, je zapotřebí darů Ducha svatého.