Senegal - země na západě Afriky omývaná vodami Atlantiku. Krajina tak odlišná od evropských zemí, jak si to jen lze představit. O lidech a životních podmínkách ani nemluvím. Strávili jsme tam dva a půl týdne. Není to moc, ale ani málo. Za takovou dobu už člověk stihne leccos poznat, pochopit, nasát atmosféru... 

O tom ale psát nechci. Chtěl bych psát o dvou situacích, které mne velmi zasáhly.  

Na našich cestách po Senegalu nás provázel místní průvodce, kterého jsme si našli. Byl to čtyřicetiletý chlapík, muslim (v Senegalu je papírově 90% muslimů a 10% křesťanů), jmenoval se Babou. Když jsme někam jeli, povídali jsme si. Babou o své víře mluvil otevřeně, ale nic nevnucoval. Když jsme mu řekli, že jsme křesťané, akceptoval to a řekl,  že respektuje. Dostali jsme se na jeden ostrov, kde na levé straně žilo tisíc křesťanů a na pravé pět set muslimů. Vdávali a ženili se mezi sebou a žili v pokoji. Babou to  okomentoval slovy, že žijí v respektu, jeden si váží druhého. Řekl jsem mu, že i o něm strašně pěkně mluví hodně lidí. Znovu odpověděl, že respektuje všechny lidi a oni potom respektují jej a váží si ho. Šli jsme na ostrově do kostela. Babou vešel dovnitř, sundal si čepici a uklonil se. Mimochodem, nikdy jsem ještě neviděl za oltářem namalovanou  
pláž, do takového kostela bych chtěl chodit :-) 

Když jsme obědvali, dojedl a vytratil se. Po chvíli jsme ho spatřil, jak za autem klečí na koberci a modlí se. Úplně v klidu, venku, bez pozornosti ostatních. Na našich cestách pil jen vodu. Když jsem mu nabídl pivo, tak se usmál a odvětil, že muslim nepije alkohol a on to dodržuje... 

Na jedné cestě nám řekl, ať pokračujeme dál v chůzi, že si musí něco zařídit. Viděl jsem ho, jak jde k chlapíkovi, který seděl na vozíku, a daroval mu peníze. Podobných situací jsme s ním zažili spoustu. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybychom i my křesťané dokázali tak hezky a jednoduše vyjadřovat svou víru slovy i skutky.  

Druhou situací, která se mi vryla pod kůži, byla návštěva malé vesnice kousek dál od moře. Pokud lidi žijí u moře, mají i v chudé zemi napůl vyhráno. Rozhodně totiž netrpí hladem, v moři vždy chytí nějaké ryby, krevety. Zvláště v Senegalu, kde je hospodářství postaveno na rybolovu, umí chytat ryby fakt každý. Pokud někdo žije dále od pobřeží, může mít problém. Babou se nás zeptal, jestli chceme nakoupit rýži a bonbony, že lidé jsou tam skutečně chudí. Koupili jsme 5O kilo rýže a hromady bonbonů. Ve vesnici nás skvěle přivítali, zpívali v místním dialektu o historii své vesnici a hráli na bubny. Tančili jsme, smáli se společně. Pak jsem dostal do ruky obrovský pytel bonbonů. 


Nikdy nezapomenu, co následovalo. Vrhlo se na mne asi dvacet dětí, začaly rvát pytel na kusy, bojovaly o bonbony jako divá zvěř. Snažil jsem se pytel vytáhnout nahoru, ale nešlo to, děcka na něm visely. Až zásah matek a babiček, rázný křik a plácání po rukách je odehnalo pryč. Stejně mi už ale v rukou zůstal jen prázdný pytel. Najednou byl klid, děcka spokojeně cumlala bonbony. Docela jsem z toho zůstal v šoku... 


Potom se rozdávala rýže. Říkal jsem si, že 50 kilo je docela dost, ale to jsem se mýlil. Děti a ženské udělaly řadu, každý v ruce mističku a do ni jsme sypali rýži. Během pár minut bylo 50 kilo pryč a to se ještě ani nedostalo na všechny. Uvažoval jsem nad tím, jak asi vypadá humanitární pomoc v těchhle zemích, když přijede nějaký zásobovací vůz. Už se vůbec nevidím, že ho často hlídají ozbrojenci. Při téhle situaci jsem si uvědomil, jak žijí oni a jak žijeme my. Jak se koupeme v našem přebytku, zatímco oni mají jen to nejzákladnější. Zvláště teď v postní době a navíc v souvislosti se současnou situací je to k zamyšlení.