Pravidelná rubrika je zase tady J

     Minulou neděli jsem opět stál ve frontě na zpověď. Jedna paní ve zpovědnici, další čekala přede mnou. Za mne se postavila asi šedesátiletá dáma a hned tu byla první poznámka: 

„No, tak dneska to asi nestihnu. To se nedá, taková fronta.“

     Možná byste měla přijít příště dřív, pomyslel jsem si. Je s podivem, že na všelijaké schůzky se snaží člověk přijít včas, ale na setkání s Bohem přichází často na poslední chvíli. 

     Paní byla ve zpovědnici již asi pět minut. Do fronty se zařadil další penitent. 

„Co tam dělá?“ brblala dáma za mnou. „To nemůžeme stihnout. To snad není pravda!“

     Už jen chybělo, co dodala jedna paní v minulém díle „Fronty na zpověď“ – ta musí mít hříchů!

     Mezitím se do fronty před nás zařadila stařenka, ohnutá až skoro k zemi. Zkrátka křivice, záda úplně zkroucená. Požádala, jestli ji nepustíme před sebe, protože se dostala do kostela po třech měsících. 

     Konečně se zpovědnice otevřela a dovnitř vešla pokroucená paní. Byla tam sotva dvě minuty, když se za mnou ozvalo. 

„No jo, stará babka. Ta si musí při zpovědi pokecat.“

     Znělo to posměšně. Vytočilo mě to – co má co kdo posuzovat, co se odehrává ve zpovědnici? Každý je jiný. Někdo vychrlí, co má na srdci, jiný potřebuje radu. Měl jsem sto chutí se otočit a říct oné dámě, aby ke zpovědi ani nechodila, ale šla raději sednout si do lavice a přišla příště. 

     Nakonec jsem to stihl nejen já, ale i dáma za mnou. Když s vítězoslavným úsměvem vplula do zpovědnice, aby vykonala svou „zpověď“, pomyslel jsem si, že Boží milosrdenství je opravdu nezměrné.