Před pár dny jsem viděl níže uvedené video, které mne docela silně zasáhlo. https://m.youtube.com/watch?v=7k53CoCyZVg Brněnský kazatel na něm plamenným způsobem hlásá evangelium, načež je konfrontován s dotazy člověka, který si jeho vystupování nahrává na video. V prvé řadě jsem musel konfrontovat Pavlův (takhle se jmenoval onen kazatel; jak příznačné jméno) zápal hlásání evangelia se svým vlastním způsobem, kterým se snažím nebo bych se měl snažit šířit radostnou zvěst. Někomu může Pavlův styl připadat výstřední, podivínský nebo naprosto neakceptovatelný. Kdo má odvahu postavit se na ulici a začít hlásat evangelium? Nepochybuji, že mnoho lidí řekne, že jim Pavel připadá jako blázen a že toto křičení na ulici nikoho k víře nepřivede. Možná…Na druhou stranu máme už přímo v evangeliu svědectví, jak apoštol Pavel přišel k řece a začal ženám hlásat evangelium nebo jak mluvil na Aeropagu (i když je možno namítnout, že toto bylo místo stvořené pro řečníky) anebo třeba Jan Křtitel, který mluvil u Jordánu. Mně se ten jeho zápal líbí, oslovuje mne a musím to chtě nechtě opravdu konfrontovat s tím, kdy a v jakých situacích já sám jsem schopen mluvit otevřeně o Ježíši. Sem tam řeknu nějaký názor nebo se postavím proti něčemu otevřeně nepřijatelnému, ale málokdy se stane, že bych se dostal k hlásání samotného evangelia. Jak říká ale apoštol Pavel v listu Římanům – jak mohli uvěřit, když se nenašel nikdo, kdo by jim hlásal? A neříká se o křesťanech, že jsou to blázni pro Krista? Někdy si připadám (a vidím to i u lidí ze svého okolí) trochu svázaný tím, co je a co není normální, kde jsou hranice… Pak je tady hledisko, kdy mi Pavel připomíná (při vší dobré vůli) spíše nějakého starozákonního kazatele. Zvláště když odpovídá na dotazy tazatele, přijde mi dost nekompromisní. Chybí mi v tom milosrdenství a naděje, kterou hlásal Ježíš. Jinověrci podle něj budou zavrženi, bohužel nemají žádnou naději. To mi přijde tvrdé. Pokud se někdo, dejme tomu v nějaké vesnici v Asii, nikdy nesetká s radostnou zvěstí, ale žije dobrý život, opravdu bude zavržen? Můžeme toto tvrdit s jistotou? Myslím si, že něco takového mohu říci ve chvíli, kdy by byl onen člověk obeznámen v plnosti s Kristovou naukou a odmítl by ji. Pak by zřejmě platilo ono – kdo uvěří, bude spasen. Kdo neuvěří, již je zavržen… Uvažoval jsem nad tím, že Pavel možná prožil něco drsného, nějakou tvrdou životní realitu, protože se zmiňuje o tom, že díky Bohu může pracovat u pásu. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat hodnotu této práce, to, že Pavel děkuje Bohu, že může takovou práci vykonávat, může svědčit o tom, že předtím zažil něco velmi špatného. Možná byl bez domova nebo závislý na omamných látkách. Tím bych i pochopil jeho radikalitu. Pro Pavla neexistuje něco mezi, je buď Kristus nebo záhuba. Buď spása nebo zavržení, a to velmi jasně a radikálně. Je to také častý problém konvertitů, že ve své nové, nadšené víře nedávají prostor žádnému kompromisu, často hájí svou nově nabytou víru (a někdy ji i vnucují) dost tvrdě a není u nich ještě rozvinut onen smysl pro to, že některé věci podléhají i oblasti milosrdenství a milosti, a to někdy až nepochopitelně. Každopádně mne to video přimělo k zamyšlení, revizi mého vlastního duchovního života, hlásání a přemýšlení nad tím, jak moc by měl být vlastně člověk radikální, jaké jsou hranice apod. Těším se na případné reakce, pokud to někoho zaujme 