Čtu Skutky apoštolů. Poněkolikáté. A pokaždé mne nepřestává překvapovat působení Ducha svatého popisované v této knize. Namátkou:
- Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky
- Když skončili modlitbu, otřáslo se to místo a všichni byli naplnění Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo
- Nemohli obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil
- Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víra a Ducha svatého, dále Filipa…
- Filip dělal zázraky – z mnoha posedlých vycházeli zlí duchové, bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých
- Církev se vyvíjela…rostla s přispěním Ducha svatého
To je jen několik krátkých úryvků týkajících se Ducha svatého. Samozřejmě jsou Skutky apoštolů plné skutků uzdravení, mluvení v jazycích, prorokování, promlouvání z vnuknutí atd. A já se ptám – kde se to vše podělo?
Se vší úctou, mám pocit, že v katolické Církvi žijeme ze mše svaté, zpovědi a pár dalších věcí. Za patnáct let, co jsem konvertitou, bych na prstech jedné ruky spočítal situace, kdy jsem kněze nebo kohokoli jiného viděl, aby vkládal na někoho ruce s prosbou o uzdravení nebo že by mluvil v jazycích (samozřejmě nepočítám charismatickou obnovu, kde se toto naopak děje běžně).
I ve společenstvích, do kterých jsem patřil, se toto nedělo a to i v případě, že měl někdo problém nebo byl nemocen (maximálně se všichni hromadně pomodlili). Není to jen můj pocit, měl jsem rozhovory s mnoha lidmi, kteří mi toto také potvrdili. Kamarád mi např. říkal, jak byl na jedné akci u evangelíků a mnoho z nich mluvilo v jazycích, vzkládali na sebe navzájem ruce jako první křesťané a modlili se jeden za druhého, brali Písmo, četli a mluvili z vnuknutí. Když to pak řekl v jednom katolickém společenství, kde se připravují jáhni na svěcení, úplně cítil, jak všichni ztuhli, dívali se na něj skrz prsty a mysleli si o něm asi svoje. Jeden kněz řekl: no, já jsem něco takového viděl u jednoho kněze asi před 15 lety!!!
Tak kde se poděly ony nadpřirozené dary Duchy svatého? Copak je Bůh daroval jen tehdy v počátcích a teď už nic? Občas slyším – my zázraky přece nepotřebujeme, to bylo na začátku. My už teď všechno víme, máme Písmo, víru a to nám stačí. Pokládám to za alibismus. Nemyslím si, že by Bůh nedával své nadpřirozené dary, jen my je…co? Nechceme? Neprosíme o ně? Bojíme se? Možná…Možná se bojíme, co někdo jiný řekne, když mu nabídneme, že na něj vložíme ruce a budeme prosit za jeho uzdravení. Nebo se poddáme Duchu, rozpřáhneme ruce a budeme hlasitě zvěstovat Boží chválu. Bojíme se, co si o nás budou myslel ti ostatní. A tak dary Ducha upadají v zapomnění.
Hořekujeme, jak málo lidí je věřících, kolik odchází a jak málo přichází. Ale je třeba se podívat do Písma. Kdy uvěřili učedníci v Ježíše? Když učinil zázrak v Káni Galilejské. Je napsáno: byl to jeho první zázrak a jeho učedníci v něj uvěřili. Totéž je ve Skutcích – apoštolové činí zázraky, Petr probouzí Tabitu z mrtvých, Duch svatý sestupuje, a lidé to vidí a získávají víru. My jen mluvíme. Mluvíme, ale nepodporujeme naši mluvu téměř žádnými skutky. Ježíš sám říká, že kdy nevěříme jeho slovům, máme aspoň věřit pro jeho skutky.
Je to téma na zamyšlení. Co se s námi stalo? Proč tehdy byly zázraky a veliké skutky možné a dnes tomu tak není? Aspoň okolo sebe to vidím asi jen v jednom společenství a u pár lidí, zbytek (většina) se na takové věci dívá skrze prsty a ani by je nenapadlo, že je něco takového možné.
Komentáře
No, rozlišování, to je oč tu běží :)
Nevím. Nevím vlastně nic. Ale mám zkušenost. A ta zkušenost, tak, jak se opakuje, vykazuje jisté obdobné prvky. A mockrát se mi potvrdilo, že když se držím toho, jak to "cítím", dopadne to pak "dobře". A když ne, mám z toho pak blbý pocit.
Tak třeba na podzim jsem měla rande s jedním fajn klukem. Můj "pocit" mi říkal, že to není jenom tak. A byla bych taky měla nutkání udělat něco jako vkládání rukou, ale v tomto případě jsem věděla, že to není typ člověka, který by to "dal", "chtěl"... nebo jak to chceš říct. Ale "cítila" jsem to teda fest.
No, a zdá se, že ten rozhovor nebyl úplně k ničemu :)
Ale kdybych měla napsat něco k článku - já si tedy nemyslím, že halelujovat, uzdravovat a vkládat ruce by se mělo úplně všude, vždycky a za všech okolností.
Já mám třeba moc ráda klasické, vcelku tiché nedělní bohoslužby na zbožném venkově. Nikdo nezvedá ruce nad hlavu (krom kněze při proměňování :), všichni se chovají značně spořádaně - ale nemám dojem, že by to proto bylo horší anebo že by proto Pán Bůh nemohl působit svými milostmi.
Mám ráda všednost, plnění běžných povinností, učení se trpělivosti... myslím, že toho by se měl člověk držet. A jestli se chce Pán Bůh nějakým zvláštním způsobem projevit, ať se projeví, to už je jeho věc.
Ale jak píše sv. Pavel - my máme usilovat o vyšší dary. Existuje ještě mnohem vzácnější cesta, než je mluvení v jazycích a prorokování :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.