Minulý víkend patřil rodinné duchovní obnově. Tedy, dá-li se za rodinnou obnovu považovat účast čtyř rodin a jestli duchovní obnovou můžeme nazvat debatu o výchově a jednu (nedělní) mši.

     Vyrazili jsme v pátek v podvečer na salesiánskou chaloupku na Pstruží. Kdo zná, ví, že je umístěna v malebném podhorském prostředí s výhledem na Lysou horu ze strany jedné a na Ondřejník (notně vymýcený, neboť kůrovec zdatně útočí) ze strany druhé. 

    Salesiánské chaloupky jsou většinou staršími budovami, ale s patrnou snahou udržovat je v dobrém stavu. Zub času je však obvykle patrný. Trochu jinak je tomu na Pstruží. Chaloupku jsme navštívili před třemi roky (už tehdy byla hezká a útulná) a od té doby prošla rekonstrukcí. Plastová okna, místnost na hraní pro děti, udržovaná venkovní zahrada s ohništěm, prostě paráda.

     Zcela bez mučení přiznávám, že dvě rodiny jsme viděli poprvé a naposledy loni a jména některých účastníků se mi dávno vykouřila z hlavy. Nenápadně jsem tedy naslouchal, až jsem jména pochytil a nemusel jsem trapně přiznávat, že jsem je zapomněl (zatímco nás všichni ostatní oslovovali jménem).

     Sobota se nezvykle vydařila. Předpověď tvrdila nemilosrdně deštivé počasí po celý den, nicméně příroda (Bůh) se rozhodla jinak a ráno svítilo slunce. Jelikož dopoledne byla plánována diskuze pod vedením jisté dámy z Brna, hlídací děvčata pobrala děti a odvedla je na nedaleké hřiště. Znamenalo to nemalé psychické úsilí ze stran rodičů i dětí a úspěch nebyl stoprocentní. Jedno dítě se s brekem vrátilo zpět, neboť nedokázalo opustit maminku. Ke cti mu budiž, že mělo teprve necelé tři roky. 

     Diskuze se týkala výchovy dětí a výchovných stylů. Měli jsme k dispozici jakousi studii, která rozdělovala výchovné styly (např. autoritářský, kamarádský atd. – mělo to ještě různé podkategorie). Zajímavé bylo, že v té studii téměř 30% dotazovaných označilo vztah s dětmi za emočně chladný a založený spíše na příkazech. To mne v první chvíli šokovalo, než jeden z účastníků bystře poznamenal, že to ale mohou být děti třeba v době puberty, které tráví čas spíše s vrstevníky než s rodiči a v takovém období života mohou rodiče vnímat vztah jako chladný. 

     Nu, trochu jsme se poučili, odnesli jsme si pár poznatků a odpoledne bylo na řadě dětské centrum. V zadní části bylo nafukovací fotbalové hřiště. Bylo to peklo. Půl hodiny jsme to tam valili tři dospělí a jedno dítě (náš pětiletý syn) se všemi balóny, které jsme našli (včetně těch velkých na sezení, což se ale vzhledem k velikosti, či spíše malosti, mého syna ukázalo jako poněkdu zdraví nebezpečné – po tom, co ho jeden balón složil jako hrušku, jsme velké balóny vyházeli z hřiště). Tátové se tedy vyblbli, trika byly na ždímání, děcka na odpis a jelo se zpět na chatu.

     Za lehkého deštíku jsme jako správní zálesáci rozdělali oheň napoprvé a opekli špekáčky. Tedy dá-li se tak říkat něčemu, co má asi 30% masa a stojí to 59 Kč za kilo. Večer po uspání děcek jsem koštli ukrajinskou vodku, mimochodem za mně výbornou a velmi lahodnou. 

     V neděli ráno se mi po probuzení cosi nezdálo. Ano, měl jsem pravdu. Hned jsem řval na manželku, aby vstala a koukla z okna. Začátek května a všude sníh. Louky úplně bílé, na autech centimetr bílé pokrývky. Všichni samozřejmě na letních gumách. 

     Dali jsme si mši, při níž náš syn poprvé ministroval, respektive plnil zadané příkazy. Po obědě jsme to zapíchli a jeli domů. Shrnuto, podtrženo – moc pěkný víkend, rodinné společenství, kdo chtěl, měl k dispozici kapli, takže i ticho a modlitba byly…No a v noci náš syn začal zvracet a jedno další dítě taky, takže ať žijí bacily v dětském kolektivu. Ale o tom zase někdy jindy…