Walter Ciszek byl katolický kněz, který během studií v Římě před 2. sv. válkou pocítil jasné Boží volání ohledně kněžského působení v Rusku. V Římě se zrovna otevřela kolej pro přípravu kněží na misie v Rusku a Ciszek jednoznačně ve svém nitru uslyšel tiché volání.

     Místo misií v Rusku byl však poslán, aby působil v polské Albertině. Jenže během světové války Rusové okupovali Polsko a zrovna i Albertinu. Ciszek měl na výběr, zda zůstane v Albertině nebo se pokusí přidat k lidem putujícím do Ruska za účelem práce na Sibiři. První možnost by znamenala zůstat se svěřeným stádem, ale za velmi omezených možností, neboť Rusové samozřejmě v rámci komunistického režimu drasticky bránili jakékoli duchovní službě. Ciszeka srdce táhlo do Ruska, ale rozum mu říkal, aby zůstal v Albertině. V první chvíli se rozhodl zůstat, ale dostavil se vnitřní neklid, nepokoj.

     Snad právě toto je jedním ze znamení, zda člověk jedná v souladu s tím, co by nazval Boží vůlí. Pokud se při rozhodování dostaví klid a pokoj, je to dobré znamení. Naopak neklid, nepokoj znamená, že by měl člověk své rozhodnutí ještě zvážit.

     Ciszek se tedy ještě s jedním knězem rozhodl odejít do Ruska. Byla to jeho letitá touha. Okamžitě po tomto rozhodnutí se do jeho srdce dostavil pokoj. V utajení se přidali k lidem putujícím na Sibiř.

     Měli představy o tom, jak budou misijně působit mezi Rusy a mnoha lidmi, kteří tam putovali za prací a měli mnohdy velmi romantické představy o kráse komunistického režimu. Čekalo je kruté vystřízlivění. Po příjezdu na místo zjistili, že na ně čeká těžká fyzická práce s minimální mzdou, bydlením ve velmi špatných podmínkách a co hůř, takřka bez jakékoli možnosti kněžského působení. Komunisté tvrdě potírali kohokoli, kdo by chtěl šířit víru. Mezi lidmi obecně vládl veliký strach, nikdo nechtěl o víře mluvit, slovo Bůh nevyslovil jediný člověk.

     Oba kněží se dostali do velmi obtížné situace. Pracovali jako obyčejní lidé, byli kněžími v utajení
a byla jim naprosto znemožněna jakákoli misie. Po několika měsících se dostavila vnitřní temnota
a deprese. Nemohli působit ani mezi dětmi, jelikož jakékoli prozrazení by znamenalo vyšetřování
a tvrdý kriminál.

     V této hrozné situaci (představme si, že by nám byl znemožněn úkol, k němuž jsme směřovali celý svůj život) byla jejich jedinou posilou mše svatá, kterou tajně sloužili, kde se dalo. Začali uvažovat nad tím, jak utéct pryč a vrátit se zpět do Polska, kde by přece jen alespoň částečně mohli působit. Dostavily se pochybnosti, zda jejich působení v Rusku byla opravdu Boží vůle.

     Po jedné mši svaté dospěli k prozření. Ve své knize On mne vede (duchovní pokračování knihy S Bohem v Rusku) Ciszek píše:

„Naším jediným úkolem zde je plnit Boží vůli. A to nikoli Boží vůli, jak bychom si ji snad přáli nebo představovali, ale Boží vůli, kterou nám Bůh denně zjevuje v situacích, do nichž nás staví. Jeho vůle znamenala pro nás těch 24 hodin každého dne: lidé,  místa a okolnosti, které pro nás v tomto vymezeném čase připravil….Jeho vůle byla právě těch 24 hodin. Měli jsme se naučit rozpoznávat jeho vůli v realitě dané situace a jednat odpovídajícím způsobem. Měli jsme se naučit pohlížet na svůj každodenní život a na všechno, co nám během dne přišlo do cesty, z Božího hlediska…Proč by jinak způsobil, že jsme právě zde, právě v tuto dobu a právě mezi těmito lidmi? Proč by nás sem přivedl, když ne proto, abychom v různých situacích poznávali jeho vůli, snažili se ji vždy plnit, a to vše způsobem, jakým on chce, kvůli němu, pro něj a k jeho slávě.“

     Tato slova mne zasáhla. Člověk často hledá Boží vůli: je Boží vůle, abych vstoupil do kněžství, řádu? Je Boží vůli, abych se oženil/vdala zrovna s touto ženou/mužem? Odpověď nalezneme málokdy. Zato vidět Boží vůli v tom, co mi přináší každý den, to mi připadá logické a nevýslovně krásné. Nemusíme hledat něco abstraktního, ale můžeme každý den svého života odpovídat co nejlépe na jeho volání. Nejlépe jeho vůli naplníme tehdy, když nebudeme hledat něco tajemného, ale v každém dni budeme na konkrétní situace odpovídat jako křesťané – tedy s láskou, milosrdenstvím a dobrotou.