Čím jsem starší (ne že by snad 35 let byl nějaký kmetský věk J), tím více si uvědomuji, jak důležitý je příklad života v osobě druhého člověka. Celým mým životem mne provází zvláštní postava dědečka mé manželky.

     V době mé konverze to pro mne bylo zjevení. Šedovlasý muž, který mne vůbec neznal (a nesoudil, ačkoli jsem vypadal jako nějaký hipík), ale hned, co jsem byl u nich poprvé na oběd, mne vzal do rodinného kruhu, chytli jsme se za ruce a modlili se Otčenáš a četli Bibli. Vůbec se mne neptal, jestli to chci nebo nechci, zda tomu rozumím či ne; Otčenáš jsem v té době vůbec neznal. Byl jsem v Jiříkově vidění.

     Jak jsem postupně lnul ke křesťanství a začínal se modlit a číst Bibli, viděl jsem v něm vzor (a vidím ho dodnes) živého vztahu k Bohu. Kolikrát mi jen vykládal, jak byl v lese a tak ho popadl Duch Boží, že začal křičet chválu na celý les J No, jestli mě někdo viděl nebo slyšel, řekl mi tehdy, tak to muselo být na odvoz do Opavy J

     Pozval mne na okresní setkání v Duchu svatém a tam jsem jej viděl, jak jásá a tančí, ruce hore, mluví v jazycích, celá tvář mu zářila.

     Ne že bych za všechny ty roky na něm nenašel vadu – některé jeho názory ohledně služby druhým nebo když jsme debatovali o migrantech, jsem nesdílel. Časem jsem však pochopil, že jeho služba je především modlitba.

     Každé ráno vstane a modlí se. Pak si dá snídani a jde přečíst Písmo. Potom Bibli obřadně zvedne, přiloží si ji k hlavě a k srdci na znamení toho, aby Boží slovo v něm přebývalo. Když to viděl nedávno náš pětiletý syn, tak se ptal s chechtáním, proč si jako děda dává knížku na hlavu J No, co na to říct…

     Přes den se modlí růženec a denně je na mši svaté buď osobně nebo přes rádio či televizi. V noci se budí okolo jedné hodiny ranní a to se pomodlí další růženec. Jednou spočítal, jak dlouho je křesťanem a kolik se pomodlil Otčenášů a Zdrávasů – vyšlo to v milionech :D Těžko odhadnout, jaká všechna dobra nám tento muž modlitby vyprosil.

     Vzpomínám na mnohé duchovní rozhovory, kdy mu naslouchala celá rodina. Pokaždé z něj čišel Duch a pravda. Když tak nad tím přemýšlím, málokdy se v těchto věcech v něčem pletl.

     Před pár dny zemřela jeho manželka ve věku 75 let. Jeho zvyky to v ničem nezměnilo, duchovně žil úplně stejně jako předtím. Co pro mne bylo silným zážitkem, byl večer po úmrtí, kdy si klekl na zem v kuchyni (nehledě na to, že tam sedím já, manželka a další) a rozpřáhl ruce, jako by byl na kříži (a nepochybuji, že na něm vnitřně byl) a modlil se. Zíral jsem na něj, toho šedovlasého muže víry, jak všechnu svou bolest odevzdává před křížem, který visí u nich na zdi a předává se z generace
na generaci.

     Jak jsem psal v úvodu, čím jsem starší, tím více oceňuji takové příklady. Jsou to lidé, kteří ukazují, jak se má žít vztah s Bohem. Lidé, pro které je Ježíš živý a hovoří s Ním. Doufám, že jednou se mi podaří také dorůst do takového stavu, kdy někdo jiný se na mne bude dívat a budu pro něj inspirací.