V sobotu jsem šel na mši. Po cestě jsem spatřil na autobusové zastávce bezdomovecký pár, žena ležela muži na klíně. Šel jsem dál, ale po chvíli jsem se zastavil. Vždycky v těchto chvílích zkoumám svou víru a lásku k druhým a přemýšlím nad tím, co by se dalo udělat pro lidi na okraji společnosti. Papež František vytrvale tepe Církev, aby se ujímala především chudých, opuštěných, nemocných, marginalizovaných…

     Nakonec jsem sebral odvahu a šel k nim. Byli to asi šedesátiletý muž a žena zhruba o deset let mladší. Pozdravil jsem je a zeptal se, co by potřebovali.

„Peníze,“ odpověděl muž a pokrčil přitom rameny. Byl čistě oblečený a mluvil velmi slušně. Nějaké peníze jsem mu dal. Začal mluvit o tom, že přežít na ulici je těžké.

„Nikdo si to nedokáže představit,“ řekl smutně. „Je to tak těžké, hrozné.“

Žena začala něco vykřikovat, po chvíli jsem v tom poznal: „Děkuji, děkuji, děkuji.“

Muž ji začal uklidňovat:

„Před pár dny nás skopali pod mostem, ona skončila v nemocnici. Ukradli nám její tašku s věcmi.“

„Kde teď spíte?“

„Dneska tady, na zastávce.“

     Bylo mi z toho stydno. O víkendu jsme oslavovali mé narozeniny, stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. Mám kam jít, vyspat se… A ten muž se ženou neměli kam jít a neměli ani jídlo, jak jsem vzápětí pochopil.

„Mám hlad,“ podívala se na mě žena úpěnlivě. „Mám strašný hlad. Čtyři dny jsem nejedla.“

„Je to pravda,“ potvrdil muž. „Nejedla nic ani na záchytce, ani v nemocnici.“

     Zašel jsem koupit nějaké jídlo a vrátil se zpět. Žena roztrhla sáček a doslova se vrhla na chléb. Hladově jej začala žvýkat.

„Co jsme vám dlužni?“ zeptal se mě muž. Byl jsem velmi překvapen jeho jednáním, slušným chováním, vlídností. Uvažoval jsem, jestli mu mám dát svou adresu, avšak nakonec jsem to zavrhl. Řekl jsem mu, že kdyby měli někdy nouzi, ať se v neděli staví před kostel po mši, že jim rád pomůžu, jak to půjde. Rozloučili jsme se a já šel na mši.

     Byl jsem rád, že jsem jim mohl pomoci alespoň tak maličko a zároveň jsem se cítil trapně a smutně, protože jsem neměl co víc nabídnout. A přestože jsem nevěděl, co nabídnout, cítil jsem, že bych měl dát něco víc. Je možné v dnešní době přebytku, aby někdo na ulici trpěl hlady? Aby neměl kam hlavu složit?

     Myslím si, že je povinností křesťana se takových lidí ujímat. Jak je řečeno v Písmu – dokonalostí je ujímat se sirotků a vdov a uchovat se neposkvrnění od tohoto světa. Matka Tereza propagovala známou větu: plodem ticha je modlitba, plodem modlitby je víra, plodem víry je láska, plodem lásky je služba, plodem služby je pokoj.

     Je třeba, aby to všechno v životě křesťana navazovalo. Aby člověk modlitbou navázal vztah s Otcem, upevnil víru, naučil se lásce a jeho láska aby se projevovala službou. Teprve tehdy budou naše životy plodné, když se projeví konkrétními skutky lásky.