Před dvěma týdny si náš syn zlomil ruku. Nic pěkného, v předloktí byla křivá jak zatáčka. Zlomené kosti v předloktí, takže následovala operace, ruka zdrátovaná a v sádře…

     Když jsme s manželkou čekali na pohotovosti, než nás přijmou, musel jsem syna zabavovat, aby zapomněl na bolest. Sotva ho vzali na příjem, zůstal jsem v čekárně sám a začal se intenzivně modlit. A najednou se mne vnitřní hlas zeptal: vzal bys jeho bolest na sebe? Hned jsem odpověděl, že ano, že to je přece samozřejmé, ale pak jsem se zarazil.

     Dospělý člověk je totiž na rozdíl od dítěte schopen domyslet, co by to znamenalo. Velkou bolest, několik týdnů nemožnost práce, následné rehabilitace. A v hlavě mi začalo běžet, že…to musí být obtížné vzít to na sebe. Nakonec jsem však kývl a řekl jsem Bohu, že kdybych mohl, vzal bych to na sebe. Ať je můj syn zdravý a já jsem na příjmu místo něj se zlomenou rukou.

     A pak jsem se zarazil. Paralela mezi mnou a Božím synem byla přímo na očích. Přemýšlel jsem, zda bych na sebe dokázal vzít utrpení svého syna. Musím s hanbou říci, že to chvíli trvalo, než jsem to odsouhlasil. A to se jednalo o pouhou ruku. Co kdyby to byla nehoda s nějakými daleko horšími následky? I tak bych to dokázal vzít na sebe? A co třeba ochrnutí nebo to, z čeho již není cesty zpět – tedy smrt?

     Dokázal bych vyměnit svůj život za život svého syna, když bych k tomu měl tu možnost? Nebo bych začal spekulovat, že mohu světu přinést to či ono a můj syn je jen dítě a…tisíc dalších důvodů. Uvědomil jsem si, jak je takové rozhodování těžké, jak člověk zvažuje desítky možností a následků.

     A to se bavíme o mém vlastním synu, nevinném dítěti. Co teprve, kdybych měl dát své zdraví, život, za člověka cizího nebo snad za někoho, kdo je mi nepříjemný či je to dokonce můj nepřítel? V takovém okamžiku bych asi odmítal, nesouhlasil.

     Ale přesně toto přece udělal Boží Syn. Mohl si vybrat, stejně jako já ten večer v nemocnici, kdy jsem zvažoval, zda bych dokázal na sebe vzít utrpení mého syna. Syn Boží ale na sebe nevzal jen hříchy malého, téměř nevinného dítěte, nýbrž mne jako velkého hříšníka, Tebe jako velkého hříšníka, dokonce se i dobrovolně obětoval za lidi, kteří ho o něco později ukřižovali. A na kříži jim odpustil.

     Musím říci, že to pro mne byla velká škola. Těžko to popsat blíže, dokud to člověk sám intenzivně nezažije u někoho, na kom mu velmi (životně) záleží. Každopádně od této chvíle vnímám Ježíšovo ANO se vzetím utrpení na sebe jako něco nesmírně obtížného, hrdinského (kde se hrabou naše představy o hrdinství), zvláště když si uvědomíme, že předem věděl, co nastane. Nedivím se, že z něj v Getsemanské zahradě kanuly krvavé krůpěje, že se intenzivně modlil, snad i plakal, prosil svého Otce…

     Kéž si tedy i skrze tento příběh dokážeme více a hlouběji uvědomit onu nesmírnou oběť, kterou pro nás Ježíš vykonal.