František mne asi nikdy nepřestane fascinovat. Už od první chvíle po jeho zvolení mi srdce skákalo radostí, protože to byl přesně papež, po jakém jsem vždy toužil. Obyčejný chlap, který se dokázal vzdát vší papežské pompy, rozhodný vůdce, který zametá s kurií; muž, který říká, že Církev má být polní nemocnicí…

     Pravidelně čtu jeho promluvy na Radiovaticana. Doporučuji, vždy najdu něco obohacujícího. Naposledy mne dostal, když novináři při letu z Irska do něj opět šili ohledně sexuálních skandálů a zase samozřejmě hledali senzaci. Doslova je odbyl tím, aby si sami udělali úsudek, na jejich výpady skoro nijak nereagoval.

     Následně k tomuto vztáhl homilii při ranní mši. Cituji:

“Pravda je mírná a tichá. Při setkání s lidmi, kterým jde pouze o skandály a štěpení, je možná jediná cesta, a tou je ticho a modlitba”, řekl papež František v kapli Domu svaté Marty. Vyšel přitom z dnešního Lukášova evangelia (4,16-30), ve kterém Ježíše po návratu do Nazareta čeká podezíravé přijetí. Pánovo slovo, které vykrystalizovalo do tohoto vyprávění, poznamenal Svatý otec, nám pomáhá, “abychom se zamysleli nad tím, jak jednat v každodenním životě, když se vyskytnou nedorozumění”. A zároveň k tomu, abychom pochopili, “jak otec lži a žalobník, tedy ďábel, působí, aby zničil jednotu rodiny či národa”.

Ježíše po příchodu do nazaretské synagogy vítá všeobecná zvědavost – všichni lidé by na vlastní oči chtěli vidět veliké skutky, které vykonal v jiných krajích. Syn nebeského Otce se ovšem uchýlí k jedinému – a sice Božímu slovu, což je ostatně jeho zvykem pokaždé, když chce porazit ďábla, vysvětloval papež. Právě tento pokorný postoj ponechává dostatek prostoru prvnímu “přemosťujícímu” slovu, upřesňoval dále; slovu, které rozsévá pochybnosti, vede ke změně atmosféry, od míru k válce, od úžasu k pohrdání. Ježíš svým mlčením vítězí nad divokými psy, nad satanem, který do srdce zasel lež.

“Z města jej nevyhnali lidé, nýbrž smečka rozdivočelých psů. Neuvažovali, jen křičeli, zatímco Ježíš mlčel. Vedli ho až na sráz hory, aby ho srazili dolů. Tento evangelní úryvek končí slovy: «On však prošel jejich středem a ubíral se dál». O jaké důstojnosti to svědčí – Ježíš svým tichem zdolává onu rozběsněnou hordu a jde pryč, protože ještě nepřišla jeho hodina. Totéž se stane na Veliký pátek – lidé, kteří o Květné neděli Ježíše oslavovali a volali na něj «Hosana synu Davidovu», nyní křičí «Na kříž s ním!». Změnili se. Ďábel rozsel v jejich srdcích lež – a Ježíš mlčel.”

Učí nás tak, že ticho se stává jedinou zbraní proti jednání, které nechce vidět pravdu, vyvodil papež František:

“Toto ticho vítězí, avšak skrze kříž. Je to Ježíšovo ticho. Kolikrát se v rodinách začne diskutovat o politice, sportu, penězích a rodina se postupně rozpadá. Na těchto nekonečných debatách je patrné působení ďábla, který touží po zkáze… Zde nastupuje ticho. Vyslovit své mínění a pak mlčet. Pravda je totiž mírná, tichá, nehlučí. To, co Ježíš učinil, není snadné, ovšem spočívá zde důstojnost křesťana, ukotvená v Boží síle. Ve vztahu k lidem, kteří nemají dobrou vůli, kteří se zaměřují jen na skandály, kteří usilují o rozkol a pustošení, a to i v rodinách, je třeba mlčet. Mlčet a modlit se.”

     Jak krásná slova. A jak důležitá! Kéž tedy dokážeme mluvit, když je potřeba, a mlčet, když je potřeba.