Jsem konvertita. K Ježíši a do Církve mne přivedla má manželka a její rodina. Zpočátku jsem si myslel, že takových jako já musí být mnoho, ale v průběhu let jsem zjišťoval, že až tak mnoho konvertitů není. Že většina křesťanů pochází z tradičních rodin, kde se předává víra (někdy se bohužel předává jen tradice, nikoli živá víra, nikoli živý vztah s Ježíšem, se kterým může věřící mluvit, prosit ho, smát se s Ním, radovat se, trpět, nést kříž…žít s Ním každý den svého života).

     Čím hlouběji se setkávám s Ježíšem, tím více toužím předat to, co mi dává On. A stále více zjišťuji, jak je to těžké. Není vůbec jednoduché s někým o Ježíši zapříst smysluplný rozhovor a mnohem, mnohem těžší je přivést nějakého člověka až tak daleko, aby se začal o Ježíše sám zajímat, aby se modlil, začal číst Písmo, chodil na mši…

     Dnešní rozhovor s jedním známým skončil asi takto:

„Co jste dělali dnes?“

„Byli jsme ráno v kostele, pak jsme šli…“

„Cože? V kostele? To si děláte prdel, ne? Co tam lozíte, když žádný Bůh stejně není?“

     A otočil se a šel si po svých. S manželkou jsme se tomu smáli. K vyznavačství Ježíše Krista totiž patří nejenom úspěch, ale také odmítnutí – a někdy i drsné odmítnutí doprovázené úsměškem. Přesto si myslím, že to má smysl.

„Kdo se ke mne přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem. Kdo mne však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým nebeským Otcem,“ pravil Ježíš. Jeho slova se nám někdy zdají tvrdá, ale vždy jsou pravdivá.

     Vyznavačství stojí na modlitbě, četbě Písma a Eucharistii. Bez těchto věcí nelze býti věrným vyznavačem. Jen ten, kdo zakusil Pána a jeho lásku, má v sobě onu palčivou touhu šířit dál Jeho poselství, ukázat tu lásku a milosrdenství dalším lidem. Kdo se pravidelně nemodlí, nemůže mít vztah s Pánem. Může sice dělat mnoho věcí, ale ty věci nebudou plodné. Nebude příkladem pro druhé, příkladem duchovního života.

     Když člověk vyznává Ježíše a přiznává se k Němu vždy a za všech okolností a beze studu, pak se dějí zajímavé věci. Jeden kněz např. začal svou cestu za Ježíšem tím, že slyšel v práci, jak se o Bohu baví spolupracovníci. Zaujalo ho to a tak poslouchal. Poslech vedl k tomu, že šel na mši, ze mší pak po nějaké době za farářem, aby ho připravil na svaté přijímání…a pak se stal knězem on sám.

     V posledních týdnech začal do kostela chodit jeden známý od mé manželky. Potýkal se s různými životními problémy a ty ho přivedly až k Bohu. Začali jsme se s ním bavit, občas něco podnikli, zašli na kávu a řeč se občas stočila na Boha. Nevím, zda to přinese nějaký užitek, ale věřím, že žádné Boží slovo nepadne do půdy bez úrody.

     S tímto člověkem začal chodit do kostela další známý od manželky. Také s ním jsme si párkrát zašli na pivo a minulý týden jsme ho pozvali na chvály. Manželka mi povídá:

„Jen aby to na něho nebylo moc. Ty zdvihnuté ruce, vlajky…“

     A on mi v polovině chval povídá, že je to fantastické a hypnotické a líbí se mu to. Viděl živou Církev, padesát převážně mladých lidí s dětmi. Něco úžasného. A po chválách se ptal, kdy půjdeme zase…

     Je to něco krásného, vidět, že se Ježíš dotýká dalších srdcí. Možná to není ani tak naše zásluha jako spíše ta Jeho. On dělá něco nádherného v lidském srdci, proměňuje ho. Přesto si myslím, že máme být příkladem, vzorem, ukazovat na Něj, mluvit o Něm a to vždy a za všech okolností. Člověk nikdy neví, do jaké životní situace promlouvá, co jeho slova zasejí, jestli třeba tnou do živého.

     Nebojme se být vyznavači, přiznat se k Ježíši, aby se i On přiznal k nám před svým Otcem. Ale buďme vyznavači, jejichž vyznání je založeno na živém vztahu, na radostném vztahu k Pánu, na poznání Jeho slova.