Nemoc jako příležitost k duchovnímu růstu

6. 6. 2018 15:40
Rubrika: Nezařazené

     Nemoc máme obvykle spojenou s něčím velmi negativním. Ne-moc = tedy nemohu. Nemohu skoro nic, neboť když přijdu v důsledku nemoci o své zdraví, pak přicházím téměř o vše. Nemusí jít rovnou o nemoc, která vás skolí, bohatě postačí obyčejná chřipka.

     Je uměním přijmout věci, které v životě přicházejí (my křesťané věříme, že od Hospodina), jako dar. I když jsou to věci, které můžeme vnímat jako negativní. Vzorem může být Job, který ostatním na jejich posměšky odpovídá: „Dobro přijmout máme a zlo ne?“

     Mnoho lidí se domnívá, že nemoc pochází od Zlého. Může to tak být, ale nemusí. Vždyť samotný Ježíš zemřel na kříži a kdo by se opovážil říct, že to nebyla Boží vůle? Smrt na kříži, považovaná v první chvíli za prohru, se následně ukazuje jako to největší vítězství. Nemůže to tak být i s nemocí v našem životě?

     Nemoc můžeme přijmout dvojím způsobem: můžeme nadávat, bědovat, vzpírat se, dávat to za vinu Bohu, ostatním…Nebo můžeme nemoc přijmout jako dar. Možná se ptáte, jak přijmout jako dar omezení, nemoc, třeba rakovinu?

     Je třeba si uvědomit, že tato země není naším domovem. Slovy apoštola Pavla jsme na ní jako vyhnanci. Pokud se tedy budeme snažit tady zabydlet, bude to špatně, neboť nakonec stejně vždy přijde smrt a s ní i konec všeho pozemského, všech našich pozemských jistot.

     Ale ať to děláme, jak děláme, stejně jsme nakonec na našich pozemských jistotách v určité míře závislí. Máme vztahy s rodinou, přáteli, spolubratry/sestrami v řádu, kolegy v práci…Máme nějaké pozemské obydlí, často řešíme majetek a mnoho a mnoho dalších věcí.

     Právě nemoc nás z těchto jistot vytrhuje. Najednou se musím zastavit a říci si: jaký je můj život? Kdybych teď měl odevzdat svou duši Hospodinu, budu připraven? Kdyby mi najednou lékař řekl, že mi zbývá měsíc života, dokázal bych to přijmout nebo bych se všelijak vzpíral?

     Když se zamyslíš, jak je to s tvým životem? Někdo mi říkal, že to je hrozné. Další, že by se z nemoci zhroutil. Při takových odpovědích je vám jasné, že vztah těchto lidí s Bohem není hluboký, nejsou to Boží přátelé. Boží přítel zastává postoj apoštola Pavla: tedy, chtěl bych být už se svým Pánem, neboť mne čeká něco nevýslovně krásného. Ale chci také zůstat ještě tady, abych snad mohl přinést nějaký užitek.

     Vnímejme tedy okamžiky nemoci jako chvíle velikoho daru. Oprosťme se více od fyzického a věnujme se více duchovnímu. Čas nemoci má být časem věnovaným modlitbě, četbě Písma a duchovní literatury, prohlubování vztahu s Pánem i lidmi okolo nás. Nikoli časem promarněným nicneděláním a nadáváním, jak strašná věc mne potkala.

     Kéž každá nemoc a překážka v našem životě je pro nás požehnáním a dokážeme skrze ni růst.

Sdílet

Komentáře

KMirjam Mohu jen potvrdit. Po úraze jsem byla rok ležák. Závislá na pomoci druhých úplně ve všem. Včetně obracení z boku na bok. To bylo příležitosti k přemýšlení a modlitbam! A pak, když se podařilo docílit toho, že už mohu drandit na vozíku, těch chval! Život je krásný, a prostoupi-li ho Bůh , to už se ani do slov nevejde.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková