Mnohdy si kladu otázku, jak předat víru, která mi byla dána jako dar. Nepochybuji, že to byl dar.

     Ve svých zhruba 22 letech jsem díky své manželce koketoval s křesťanskou vírou. Chtěl jsem ji ale zavrhnout. Viděl jsem v ní příliš mnoho nedokonalostí (mimo jiné i v Církvi). Jednoho dne jsem se rozhodl, že s vírou končím – snažil jsem se ji pochopit, naslouchal jsem manželce a věřícím v její rodině, byla jsem dvakrát nebo třikrát v kostele. Ale tohle zkrátka nebylo nic pro mě – uvažoval jsem, že se vrátím k buddhismu, který mne přitahoval.

     Toho dne jsem jel na kole za kamarádem, ale jeho maminka mi řekla, že není doma. Náhle jsem pocítil nutkání jít do kostela. Byl pátek a věděl jsem, že manželka šla na večerní mši. Ten pocit byl velmi silný a nevysvětlitelný, neboť jsem se rozhodl, že do kostela už prostě nepůjdu. Nedokázal jsem odolat a šel jsem tedy do kostela, přestože jsem nevěděl proč. Otevřel jsem dveře kostela zrovna ve chvíli proměňování. Ani jsem tehdy nevěděl pořádně, co to je. Ale při knězových slovech mnou prudce rezonovalo slovo „pravda“. Je to pravda, je to všechno pravda. Nohy se mi podlomily, klekl jsem si a snad poprvé v životě jsem se opravdově modlil.

     Zní to neuvěřitelně, ale přesně takto se to stalo. Víra je dar, který mi dal Bůh. Jak ale tento dar předat? Jak ukázat třeba v rodině, co znamená ona neuvěřitelná láska, milosrdenství, svoboda?

     Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je-li to dar u mě, musí to být dar i u ostatních. Je to špatně, jestliže si člověk myslí, že svými slovy někoho obrátí na víru. Neobrací člověk, nýbrž Bůh. To je třeba si uvědomit a neprožívat zklamání (i když někdy to nejde), když naše snahy o evangelizaci ztroskotají.

          Znamená to tedy, že máme se vším přestat, když víru daruje Bůh? Naprosto ne! Naopak, běda tomu, kdo by nehlásal radostnou zvěst, která mu byla předána. Jak říká apoštol Pavel Timoteovi – hlásej slovo vhod i nevhod…Tedy vždy.

     Jak Bůh dává víru a jak s ním spolupracovat? Zde je pár příběhů:

     V knize Bojovník ve Vatikánu autor popisuje situaci, kdy byl papež Jan Pavel II. již velmi nemocen, ale přesto jel na jakousi cestu. Během ní u silnice čekal farář z malé vsi se svým sborem a doufali, že papež třeba zastaví.

     To se také stalo. Papež zaklepal hůlkou, zastavilo se a on vyšel ven a vzal si mikrofon. Když chtěl ale promluvit, nešlo to. Vyšlo z něj jen zachroptění. Po pár pokusech papež bolestně vykřikl a pak znovu a znovu. Autor knihy, který byl situaci přítomen, si uvědomil, že papežův spolupracovník Stanislaw Dziwisz bije papeže do rukou, aby pustil mikrofon. Bylo to šokující. Pak se papež podíval na fotografy, kteří stálie naproti a na celou scénu měli skvělý výhled. Co ho šokovalo ještě více, bylo to, že všichni měli objektivy skloněné a nikdo nefotil.

     Když pak přišli do místnosti, odkud se posílaly zprávy do celého světa, ptal se autor všech fotografů, kdo vyfotil scénu, jak Dziwisz bije papeže do ruky. Nikdo, zněla odpověď. Autor knihy tomu nechtěl věřit. Obešel všechny, až došel ke dvěma novinářům na volné noze. Ti fotili opravdu vše, aby se uživili. Když na ně muž vybafl, zda fotili, jeden mu odpověděl, že už fotil kdeco – mrtvé, války, zmrzačené děti. Ale tohle vyfotit nemohl. Byl sice nevěřící, avšak papež na něj hluboce zapůsobil. Kdybych to vyfotil, řekl, provinil bych se proti všemu dobrému.

     Autor knihy uvádí, že to byl zlomový okamžik jeho života. V té chvíli si uvědomil, že se stalo něco zvláštního a v životě jeho víry se něco změnilo. Uvěřil. Nebyl by ale uvěřil, kdyby papež nezastavil a nerozhodl se promluvit k úplně neznámému faráři z jakési zapadlé vísky. Nebyl by uvěřil, kdyby se nestala ona věc s bitím. Nebyl by uvěřil, kdyby fotografové fotili…Zdá se to jako shoda náhod, ale Bůh vše dokáže proměnit. Na počátku všeho stál ale skutek papeže, který se nakonec ani nedozvěděl, že to vše vedlo obratu v životě jednoho muže…

     Druhý příběh už jsem tady, myslím, jednou uváděl. Jel jsem vlakem do práce a potkal jsem jednoho známého, kterého jsem neviděl už aspoň deset let. Seděl v meziprostoru, kde lidé stojí před vystupováním, pod sebou měl tašku a vypadal zle. Pozdravil jsem ho a šel si sednout do vagónu. Vytáhl jsem knížku V ringu s Bohem.

     Jak jsem si tak četl, cosi mne začalo táhnout za tím člověkem. Odolal jsem lenosti a divnosti onoho nutkání a šel jsem za ním. Byl na pervitinu a jel zrovna do léčebny. Neměl na výběr – léčebna nebo kriminál. Snažil jsem se ho povzbudit. Po chvíli jsem si šel sednout zpátky. Ale ono nutkání tady bylo znovu. Nemohl jsem číst, musel jsem na toho kluka myslet. Chtěl jsem se za něj modlit, ale nešlo to. Přece ho tam nenechám sedět samotného. Najednou mne to udeřilo jako palice – čtu knihu V ringu s Bohem a ten kluk byl bývalý boxer. Náhoda? Nemyslím si. Rozhodl jsem se mu knihu darovat s tím, že jsem do ní napsal své telefonní číslo pro případné vrácení.

   Asi za dva dny mi přišla SMS, kde stálo zhruba toto: „Díky za knihu, nic lepšího jsem nikdy nečetl. Je to tady pro mě velká posila.“ Byl jsem v šoku. Wau!

     Happy end se nekonal. Za pár dnů jsem ho potkal ve městě, dělal, že mne nevidí. Zkrátka odvykačku nezvládl. Ale to vůbec nevadí. Myslím si, že v něm zůstalo nějaké semínko něčeho dobrého a kdo ví, kdy vzroste. Bůh nikdy nedává své slovo jen tak, nikdy se nevrátí bez užitku. To vše by se však nestalo, kdybych si všímal divných pohledů lidí okolo, kteří na mne pokukovali, jak jdu za podivným klukem do meziprostoru vagónu a dávám mu knížku, kterou zrovna čtu.

     Třetí příběh se odehrál tuto neděli. Jeden známý měl vážné problémy ve svém životě. Zemřel mu otec, on sám musel na operaci, kamionem zabil nějaké děvče na přechodu…Přivedlo ho to do kostela, ono to tak v takových bolestných časech života někdy bývá. A tento mladý muž pozval do kostela svého kamaráda, který chodil s mou manželkou na základní školu.

     V neděli jsme ho potkali před kostelem a začal s námi vykládat a chtěl, ať mu přiblížíme víru, křest, zpověď a další věci. Že je tím nadšený, že ho to zaujalo. Podle něj jsme ztrátou víry přišli v životě o něco podstatného. Mluvil o tom, jak se mu líbí společenství věřících, kázání, že v tom je hloubka a podobně. Dali jsme s ním řeč, domluvili se, že se setkáme. Třeba zasejeme něco, z čeho Bůh nechá vyrůst něco velkého.

     Tady jsem si uvědomil, jak víru dává Bůh a ne člověk. Co z těch příběhů vyplývá? To, že naše nejmenší skutky mohou mít největší vliv, aniž bychom o tom někdy dokonce sami věděli. Nezpomeňme tedy nikdy na to, že dar víry pochází od Boha, avšak my sami hrajeme v hlásání víry nezastupitelnou roli. Nebojme se, odložme stranou obavy a strach. Vždyť kdo zažil něco nekonečně krásného, chce se přece plnou náručí o to podělit s ostatními.