O Velikonocích jsem byl jedním z dvanácti mužů, kterým se umývaly nohy. Nebyl jsem v této roli poprvé, přesto mne oslovuje znovu a znovu. Zvláštním hlubokým způsobem jsem letos prořil Ježíšovi pokoru.

     Kněz se opáše zástěrou a umývá nohy mužům. Čisté nohy (ve většině případů:-)) obuté do ponožek a bot. Ježíš umýval učedníkům nohy špinavé od prachu cest.

     Již u kněze si je člověk vědom, jak je tato činnost ponižující, a to se jedná jen o člověka, i když ho má člověk ve velké úctě. Co teprve Ježíš? Boží Syn a umývá špinavé nohy hříšným lidem.

     Když čteme Písmo, tak na mnoha místech Ježíš mluví o pokoře (první budou poslední, přední místa na hostině, farizeus vs celník v chrámě, promluva k učedníkům, že kdo chce být první, má být poslední a služebníkem všech). Jako by pokora byla jakýmsi programovým prohlášením jeho učení.

     My někdy o pokoře mluvíme, ale jsme opravdu pokorní? Něco jiného je mluvit a něco jiného podle toho jednat. Někteří lidé si pod pokorou přestavují člověka, který je otloukánek, jenž si všechno nechá líbit. To není pokora, ale slabost. Pokorný jsem tehdy, když si uvědomuji svou cenu Božího dítěte, a přesto dokážu snést příkoří a třeba i nepravost a neprohřeším se vůči tomu, kdo se mnou nakládá nespravedlivě.

     Zde je několik způsobů Matky Terezy, jak se můžeme cvičit v pokoře:

Mluvit o sobě co možná nejméně.

Nezabývat se sám sebou.

Nechtít řídit záležitosti druhých lidí.

Vyhýbat se zvláštnostem.

Přijímat opačné názory a napomenutí radostně.

Nevšímat si chyb druhých.

Přijímat urážky a bezpráví.

Přijímat přezíravost a nevraživost druhých. Netoužit po lásce ani obdivu.

Být laskavá a milá, i když mne někdo pobouří. Nikdy si nezakládat na své

důstojnosti.

Ustoupit v diskusi, i když mám pravdu. Volit vždy to, co je těžší.

A co je opakem pokory?

Ospravedlňovat se při pokoření a napomenutí.

Stále se omlouvat.

Bránit se uznat svou vinu, a zakrývat ji.

Svádět vinu na druhé.

Očekávat od druhých chválu.

Úsilí o všechno se starat a všechno kontrolovat.

          Sám na sobě cítím, že být pokorný je velmi těžké. Snést urážku je nepříjemné. Mlčet, když jsem osočován, takřka nemožné. Vzít dobrovolně kříž? Nepředstavitelné. Přesto to vše Ježíš dobrovolně udělal. Nechal se zpolíčkovat, zbičovat, vzal na sebe kříž, nechal se ukřižovat.

     Často přemýšlím nad tím, jak jsem sám málo pokorný. Jak jen mám rád, když mi někdo řekne, že jsem dobře mluvil, zaujal nebo něco předvedl. Jak to hlagí ego. Jak mám rád pochvaly, čestná místa u stolu...a jak nerad se pokořuji, mlčím, snáším nepravost...

     Jak se dá pokora cvičit ve tvém životě? Třeba tím, že si všimneš ve farnosti toho, koho si nikdo nevšímá a s kým nikdo nemluví. Tím, že se zastavíš a promluvíš a postaráš se o bezdomovce, všemi opovrhovaného a nevábně zapáchajícího (tak jako se Ježíš dotkl malomocných). Tím, že neodsoudíš hříšníka, i když ostatní o něm budou mluvit škaredě (jako Ježíš neodsoudil cizoložnici).

    Kdesi jsem četl, jak jedna řeholnice řekla papeži Františkovi, že je pokorná, ale za celý život nikdy nebyla pokořena. Tak to nevíš, co je pravá pokora, odvětil papež. Přemýšlejme nad těmito slovy a nad tím, jak je to s pokorou v našich životech...