Asi žádný křesťan nepochybuje o důležitosti modlitby. Ví, že je to alfa i omega jeho duchovního života. Proč se tedy tak málo křesťanů modlí? Mám na mysli opravdovou modlitbu, setrvávání v tichosti před Pánem.

     Zažil jsem křesťany, se kterými jsem byl celý den nebo i víkend, a přesto jsem je neviděl ani jednou se modlit. Bylo to pro mne nepochopitelné, neboť jsem si nedokázal představit, že bych měl strávit celý den bez Otce (i když je s námi samozřejmě určitým způsobem stále).

     Je vlastně možné říkat, že jsem křesťan, když se téměř nemodlím? Stačí k tomu jen dodržování určitých zásad a postojů? Jestliže můj duchovní život tvoří třeba jen nedělní mše a pár rychle odříkaných Otčenášů nebo Zdrávasů během týdne?

     Zpětně s uvědomuji, že za těch cca 13 let, co jsem křesťanem, jsem z úst jen velmi málo kněží a laiků slyšel mluvit o tom, co to je vlastně modlitba. Při mších a duchovních obnovách se často mluví o důležitosti modlitby, ale upřímně - řekl Vám někdy někdo, co je to modlitba (kromě obligátní fráze, že je to rozhovor s Bohem, což vám vlastně nic moc neřekne?)?

     Jako by se automaticky předpokládalo, že to každý ví. Jenže...neví. Jak to můžu tvrdit? Poněvadž když s někým mluvím o modlitbě, většinou mi řeknou, že jsou rádi, když se modlí tak 5 minut denně. Někdo mi dokonce řekl, že to přece stačí a ještě dodal - proč by to jako nestačilo?! Pokud se zeptám, zda hovoří s Ježíšem, tak jen zírají a mlčí. Jeden muž odpověděl, že modlitba je příliš intimní, než aby se o ní dalo mluvit (v jistém smyslu měl pravdu). Často se mnoho lidí chová a staví k Ježíšovi tak, jako by byl mrtvý. Nechal nám tady odkaz, kodex chování, předpisů a nařízení, pravidel k dodržování, ale to je vše. Přitom však Ježíš sám řekl "Moje ovše slyší můj hlas". Je tedy snad lhář?

     Přesto, že tedy víme, že modlitba je to nejdůležitější v našem životě, modlíme se velmi málo. Proč? Protože nevíme, co to je modlitba a dokonce se odvážím tvrdit, že mnoho křesťanů se ani po letech návštěv kostelů a všelijakých akcí nikdy osobně nesetkalo s živým Ježíšem. Ježíš trávil v modlitbě celé noci. Co asi dělal? Odříkával Otčenáše nebo Zdrávasy? Nikoli, byl na návštěvě u svého Otce, aby s Ním mluvil, předkládal mu své problémy a radosti, radil se, čerpal...

     Modlitba je tedy (řečeno onou obligátní frází) skutečně rozhovorem s Bohem a to bez legrace. Můžeme se samozřejmě modlit růženec nebo ranní chvály, ale není to modlitba v onom nejvlastnějším smyslu tohoto slova. Pravá modlitba je zavřít se ve svém pokojíčku, být v tichosti na návštěvě u Pána Ježíše a otevřít mu své srdce a hovořit s Ním. Zní to jako vtip - jak hovořit s někým, koho nevidím? Nu, Ježíš s tím Někým hovořil celé noci. Onen Někdo po své smrti oslovil apoštola Pavla: "Šavle, proč mne pronásleduješ?" Onen Někdo dal Petrovi vidění, když se modlil na střeše domu (Sk, 10, 9-16). Bůh má své způsoby, jak skutečně hovořit s člověkem.

     Podstatou je tedy začít s Bohem trávit čas. Je to podobné jako u dobrého přítele. Aby se vlastně někdo vůbec stal mým přítelem, musím se s ním často stýkat, hovořit s ním, prožívat různé situace, řešit třeba i konflikty. Pokud to nečiním, přátelství vůbec nevznikne nebo časem vychladne. Teprve tehdy mohu říci, že jsem opravdu křesťanem, když s Bohem trávím čas a staneme se přáteli, protože se známe.

     Občas se stává, že někdo zažije konverzi nebo mimořádný Boží dotek a je z toho celý zapálený. Je to skvělé, sám jsem to zažil, problém ale je, že v začátcích těmto lidem nikdo neřekne, že:

A, Za 2-3 roky nadšení opadne

B, Je třeba se denně modlit (a nejen, že je třeba se modlit, ale co to vlastně modlitba je a jak to dělat).

     Spousta těchto lidí nadšeně chodí do kostela, na akce, do spolča a pak bum! Oheň vychladne, protože se nepřikládalo pod kotel, daný člověk netrávil s Bohem čas, nepoznal ho. Někdy říkáme, že Bůh nás nechal na holičkách nebo že k nám nemluví, ale upřímně - nenecháváme ho spíše na holičkách my?!

     Někdy potkám lidi, kteří mají třeba 50, 60 let a chceme se při nějaké příležitosti pomodlit. Jsou to dobří lidé, křesťané, chodí do kostela. Když ale mají slovo, najednou vidíte, že neví, co by řekli. Poplašeně se usmívají, vypraví ze sebe sotva dvě věty. Není to tím, že by se styděli. Je to proto, že nikdy nehovořili s Otcem svými slovy (přestože se možná modlí každý den růženec a chodí na mši).

     Bůh je pro některé lidi vzdálený. Je třeba mít k Němu úctu. Přece já, obyčejný člověk, nemohu čekat, že by ke mně promluvil. To je možné u světců ražení P. Pia nebo Matky Terezy, ale u mne přece ne.

     Pro apoštoly byl Ježíš především přítel. A musím říct, že tak ho vidím i já. Jako nejbližšího přítele, se kterým chci stále mluvit, radit se s ním, vše mu sdělovat. 

     A ještě něco málo k emocím. Patří do modlitby? Ale samozřejmě že ano. Nic mi není vzdálenějšího než onen chladný přístup některých lidí, kteří tvrdí, že emoce do víry přece netaháme a že třeba charismatická obnova je založena jen na psychologii a manipulaci (přestože nejsem charismatik a vidím jak přínosy, tak i rizika tohoto hnutí). Jako by modlitba měla být jen suchá rozumová úvaha nebo povinnost. Bůh nám přece dal emoce a tak i ty do modlitby patří. Mluvím, naslouchám, někdy se i hádám...Přece je to vztah, rozhovor.

     Jak vlastně poznám, že mluví Bůh a nemluvím sám k sobě? Snadno. Jeho slova, která se ozvou ve vašem srdci, nejsou z tohoto světa. Často mi třeba říká, abych nikdy nezapomněl, že mne miluje. Vlastně mi to říká velmi často, asi to pro Něj bude důležité :-) Mluví o vztahu, následování, odpouštění tam, kde to lidsky ani nemá být možné, o věnování času, zapomenutí na sebe ve prospěch druhých.

     To je modlitba. Něco zajímavého k tomuto tématu je k přečtení i v tomto článku:

http://www.christnet.eu/clanky/6035/lasku_zranuje_lhostejnost.url