Vím, že je to už ohrané, ale nemohu jinak. Mám pocit, že v poslední době jsou určitá témata, která by se slovy papeže Františka dala nazvat lakmusovým papírkem naší víry. Je to exhortace Amoris laetitia a přístup k imigrantům.

     Zatímco první zmíněné hýbe Církví a dokázalo rozdělit některé lidi na takřka nesmiřitelné tábory, druhé téma hýbe nejen Církví, ale především společností celé Evropy.

     Jaký postoj zaujmout k imigrantům? Nabízí se tři možnosti: přijmout všechny; přijmout některé, obezřetně vybrané; nepřijmout nikoho. Česká společnost, zdá se, až na výjimky volí třetí možnost. Je to ale správná volba?

     Nedivím se tomu, že nevěřící lidé (pakliže vůbec lze nějakého člověka označit za absolutně nevěřícího) mají strach, hojně podporovaný některými populistickými stranami. Strach z lidí, které někteří z nich neviděli nikde jinde než v televizi nebo na fotkách a videích na internetu.

     Co mne však silně zaráží, je postoj mnoha křesťanů. Slyšel jsem věty jako:

„Hned na začátku se měly postavit ploty a byl by klid.“

„Nechci je tady, je to odlišná kultura, nemá tu co pohledávat.“

„To opravdu chcete, aby ti divoši rozvrátili naši společnost?“

     Ptám se, kde zůstala křesťanská víra a láska těchto lidí? Nejvyšší přikázání je přece toto: „miluj Boha a miluj bližního jako sebe samého.“ A z tohoto miluj nelze vyloučit Roma, Číňana, bezdomovce, prostitutku, punkera, politika, Zemana anebo černého imigranta. Když Ježíš říká miluj, tak má na mysli, abychom milovali všechny a vždy. Máme dokonce milovat i své nepřátelé. A co děláme my? Činíme ve svých srdcích a svými slovy nepřátele z těch, které jsme ani neviděli. Stačí nám, že mají černou pleť nebo že to jsou muslimové.

     Malá odbočka – navštívili jsme s manželkou mnoho zemí, kde žijí hlavně černoši nebo Asiaté a převážným náboženstvím je Islám nebo buddhismus či hinduismus. Vzpomínám na Lemoua, který nám dělal průvodce na Kapverdských ostrovech a byl to fantastický černošský usměvavý chlapík. Navštívili jsme s ním ghetto, kde žil a místní nám udělali kávu zadarmo a vzali nás do místní školky a ukázali nám, kde bydlí. Jeden muslim ve Spojených Arabských Emirátech nás vzal do baru a zaplatil celou útratu, autem jsme jeli do hor, kde nám vykládal o proroku Mohamedovi a nakonec nás zval k sobě domů na jídlo. Na Jamajce jsme si každý den vykládali s místními, kteří chodili na veřejnou pláž z pralesa a bylo to naprosto super. Na Kubě za mnou přišel chudý muž a mému synovi s bezzubým úsměvem daroval obrovskou mušli a jiný muž mu vyrobil z rákosí kobylku. Nikdy a nikde jsme se nesetkali s násilím nebo nevraživostí, a to vždy využíváme služby mistních, nikdy ne cestovní kanceláře. Jistě, že všude existují lidé dobří a zlí, ale tak je tomu i u nás.

     A tito dobří lidé z různých zemí jsou najednou ve svrabu. Potřebují pomoc, protože nemají v důsledku klimatických změn dostatek vody (na Kubě v některých místech musí chodit 10 km pro vodu, tak si to představte) nebo jídla nebo protože se nějaký náboženský fanatik rozhodl, že jeho život je cennější než život někoho jiného. Nebo chtějí jen prostě slušně a dobře žít a mít své děti v bezpečí. Kdo by to nechtěl? Já ano a využil bych každé příležitosti, aby se mi to podařilo.

     Jak se k těmto lidem, jak říká papež marginalizovaným a na okraji, stavíme? Z katolických kruhů často zaznívá, že si jen chráníme to svoje, že tady přece nemůžeme pustit dva milony muslimů, protože oni jsou násilní a velmi rychle se plodí (což je vina spíše naší společnosti než jejich) a zničí naši kulturu!!! Za krásnými slovy o obraně evropských hodnot se ale skrývá zbabělost, pudový strach, že by snad někdo jiný mohl přijít s jinou kulturou a že by mi snad mohl ukrojit kousek z mého koláče.

     To máme opravdu takovou víru? Ježíš nám říká nebojte se! A my se bojíme, že do půlmiliardové Evropy přijde několik milionů muslimů a nastane konec světa. Jsme opravdu tak zbabělí? Kde je naše důvěra v Boha, jehož jsme dětmi? Obávám se, že u některých lidí je to velmi pokroucená víra, která s Ježíšovým poselstvím má pramálo společného.

     Proč na každou multikulturalitu nahlížíme jako na zlo? Proč se nenecháme obohatit někým jiným? Já říkám: přijďte. Rád vás uvidím. Uvítám vás. A ano, pokud budete mít málo, já odkrojím z koláče své rodiny a daruji vám to, co budete potřebovat. Protože jsme všichni bratři a sestry a všichni žijeme na jedné planetě a není to moje země a můj stát, ale naše země.

     Bratři a sestry, zamysleme se. Přemýšlejme o tom, co nám vtloukají do hlavy v televizi, na facebooku, v mailech, v rádiu – že nás stále někdo ohrožuje a chce nás zabít a zničit naši kulturu. Víte, co nás ve skutečnosti ohrožuje? Naše vlastní srdce, protože z něho podle Ježíše vychází všechno zlo a všechny špatnosti.

     Můžeme dělat spoustu věcí. Především mluvit s druhými, učit je, že kultura strachu vede k totalitě, k dalšímu nacismu, komunismu nebo jinému –ismu. Můžeme na internetu a ve veřejném prostoru hlasitě mluvit o tom, že toto zkrátka není v pořádku. Můžeme o tom psát články a sdílet videa a ukazovat všem, že my jsme jiní. A můžeme tím vším vyjádřit podporu papeži Františkovi, který jako jeden z mála má otevřenou náruč pro všechny a je to opravdový Kristův služebník. Podpořme ho ve společnosti i v Církvi. Říká se, že ubývá věřících, že do kostelů chodí stále méně lidé. Proč ale? Není to kvůli naší zbabělosti, uzavřenosti, toho, že si hrajeme na svém písečku, že nedokážeme milovat bezvýhradně, nýbrž tam máme miluji, ale…však…?

     Je čas na změnu, přátelé! Změnu v našich srdcích a myslích, protože imigrant není zlo a nepřítel, ale je to můj bratr a má sestra, která má konkrétní tvář a konkrétní problém, a pokud se chci nazývat Kristovým učedníkem, tak existuje jen jedna cesta. Pravd není mnoho, podob lásky není mnoho, je jen jedna. Vidět v každém Krista a takto ho přijmout.