Před pár dny mne před kostelem oslovil bezdomovec, zda nemám drobné na chleba. Neřeším, jestli to chce na chleba nebo na víno. Lidé na ulici bez alkoholu nepřežijí, to je fakt, a kdo jim kvůli toho nechce dát peníze, tak ze sebe dělá laciného moralistu.   

     Ale o to v příběhu nejde. Chvíli jsem si s ním povykládal, pak jsem naložil otce do auta, protože jsme potřebovali sjet na faru pro klíče od farní kavárny. Když jsme se rozjeli, všiml jsem si, že onen bezdomovec leží kousek od kostela na zemi. Co se mu stalo, jsem v té chvíli nevěděl. Byl však u něj hlouček lidí a jeden telefonoval, takže pomoc byla na cestě.     

     Když jsme se vrátili z fary, muž stále ležel na zemi. Šel jsem k němu, byl při vědomí, u něj stál jeden farník a jeden cizí člověk. Muž byl při vědomí, ale nevěděli jsme, co se mu stalo a jestli se neudeřil do hlavy, tak jsme se rozhodli s ním raději nehýbat.    

     Debatovali jsem o tom, co s ním. Přenést jej na lavičku? Byla úplně mokrá. Na druhou stranu, ležel na studené zemi. Na nohách měl jen tepláky a crocsy. Musela mu být zima. Chvíli jsme u něj stáli, když jsme od třetího, nám neznámého, muže, dostali školení v lásce. Svlékl si svou bundu a ležícího muže přikryl, aby mu nebyla zima. V té chvíli jsem si pomyslel – to jsme tedy následovníci Krista, když nás takhle zahanbí člověk, který ani nechodí do kostela. Navíc směrem od podchodu šli další lidé (někteří možná na mši), a když viděli, že někdo leží na zemi, otočili se a šli zpátky nebo odbočili. Jen aby nemuseli kolem tohoto člověka projít.

       Policisté nakonec přijeli a muže odvezli, i když nebyli úplně ochotní. Když jsme pak seděli u kávy ve farní kavárně, musel jsem se stále ptát. Co by mělo člověk udělat?

      Myslím, že je to apoštol Jakub, který píše, že když potkáš bratra a ten nemá oděv a řekneš mu „Tak s Pánem Bohem, já se za tebe pomodlím“, tak jsi pro něj neudělal nic. Máš mu poskytnout oděv a pak se za něj teprve pomodlit. Přikrýt toho člověka vlastní bundou byl jen malý skutek lásky. Musel jsem myslet na jeho sandály v nula stupních a na mé nohy v teplých zimních botách (druhý den muže potkala má žena u popelnic. Když s ním promluvila, řekl jí, že občas mívá takové záchvaty. Dala mu nějaké jídlo a mimo jiné se zeptala i na boty. Odpověděl, že v Armádě spásy nic lepšího neměli).

      Musím se přiznat, že jsem pak nad touto událostí přemýšlel celý den i další den. Co by měl člověk dělat? Nejen u tohoto člověka, ale obecně. Jistě se nejen pomodlit, ale darovat také oděv a boty, pokud je to potřeba. Zajímat se, jak pomoci. Odvést na charitu nebo do Armády spásy, nabídnout jídlo – třeba i pozvat domů na dobrý oběd?!? Vždyť v Písmu samotný Kristus říká, abychom na hostinu nezvali přátelé a známé, kteří nám to oplatí, ale chudáky, kteří nám to splatit nemohou. Pak teprve budeme mít odměnu v nebesích.

      Často bývám překvapen, jak necitlivě a přehlíživě se chovají k těmto lidem ostatní (často ti, kteří si říkají křesťané). Nejlepší bývá je obejít, vyhnout se jim nebo jim v nejnutnějším případě vtisknout do ruky deset korun. A ještě přitom zamumlat – no tak co chcete jako pro ně udělat? Ale tito lidé potřebují také vlídné slovo nebo i nabídku pomoci. Od koho jiného by to měli více očekávat než od následovníku Ježíše Krista? Myslím, že tady by se měl zamyslet každý z nás, neboť mnozí v tomto směru nemáme čisté svědomí. A jak říká apoštol Jan – víra se musí projevovat skutky, ne jen slovy. Řečnit umí každý.