Včera večer jsme s manželkou a synem v rámci Konference o evangelizaci navštívili večerní koncert Lámačských chval v Olomouci. Katedrála sv. Václava byla zcela plná, osazenstvo tvořili lidé všech věkových kategorií.

     Jakmile Brano Letko a jeho tým rozezněli své nástroje, katedrála se naplnila Boží chválou až po okraj. Musím říci, že jsem dlouho nezažil takovou blízkost Boží přítomnosti a tolik krásných, radostí rozzářených lidí okolo sebe.

      Je to nádherné, vidět v jednom chrámě několik set lidí putujících za stejným cílem, jak zvedají hlasy a ruce vzhůru ke chvále Boží.

      Brano byl skvělý. Jeho svědectví o moci našeho Boha musela zasáhnout snad každého. Hned vedle nás byl muž, kterého při jejich koncertu v minulosti uzdravil Bůh ze srdeční arytmie. Brano sám mluvil o tom, jak mu řekli lékaři, že je neplodný. Nyní je otcem 4 dětí.

      Silné bylo svědectví o jejich chválách v Leopoldovské věznici, kde se (navzdory všem zákazům a nařízením) dostali až na oddělení mezi nejhorší zločince. A tam, kde byli vrazi bez svědomí, se během patnácti minut něco zlomilo. Po jejich chválách přišlo ke zpovědi 28 mužů, běžně chodili dva. Někteří z nich vyznali poprvé v životě své hříchy, přiznali se k nim a litovali jich. To je síla našeho Boha, uvědomil jsem si.

      Krásné bylo, když Brano mluvil o ženě, které při chválách sdělil, že její dítě bude požehnáním pro celou rodinu. To je divné, odvětila žena, minulý týden mi řekli v nemocnici, že dítěti přestalo bít srdce. Tento týden jdu na vyčištění. No, to je zvláštní, odpověděl Brano, když můj Bůh říká, že dítě bude požehnáním. No nic, budeme se modlit. Za týden žena přišla na chvály s tím, že na poslední chvíli se lékařka nestandardně rozhodla ještě jednou pro ultrazvuk. A co se nestalo? Dítěti bilo srdce. Mnoho lékařů se na to přišlo podívat, nevěřili svým očím. Dítě se narodilo a je zdravé. To je síla našeho Boha. 

     Skvělý byl kněz Ján Buc, který mluvil o tom, abychom se stali hrdiny, abychom byli odvážní. Znovu jsem se musel pozastavit nad tím, jak na tom jsem já. Sice o Bohu mluvím, nestydím se za něj, snažím se svědčit, ale co je to v porovnání s těmito velikány? Stále jsem nedošel do bodu, kdy bych se prostě vrhl Bohu do náruče a začal o něm svědčit vždy a všude, bez ohledu na to, co si o mne lidé budou myslet. Je to pozvání a výzva pro nás všechny.