Katolická Církev nepatří v Česku k nejoblíbenějším institucím. Po restitucích jsme svou pozici také zrovna nevylepšili. Povolání kněze se pravidelně umísťuje na posledních místech žebříčku oblíbenosti. Pod knězem je už jen poslanec, ministr a uklízečka. To je dost nelichotivá reputace.

     Vzhledem k tomu, že Ježíšovo učení je naprosto nádherné a převratné, je s podivem, proč je katolická Církev tak neoblíbená. Společnost obecně (nyní trochu paušalizuji) považuje Církev často
za tmářskou organizaci, která má za sebou velmi nelichotivou bilanci a její představitele označuje jako černoprdelníky a zloděje.  

     Kdybych to vzal pohledem ekonoma, mohli bychom říci, že vidíme velmi stabilní firmu. Má za sebou 2000 let existence. Ukažte mi jinou firmu, která má tolik let za sebou a funguje. Nedávno jsme v práci oslavovali 25 let a jakápak to byla sláva! Ale kde je do 2000 let?!? Vykonali jsme za tu dobu mnoho dobra, pár věcí se nám nepovedlo a sem tam jsme si dali gól do vlastní brány. Ale těch úspěchů bylo a je mnohem více než neúspěchů. Kdyby se na to podíval někdo, kdo Církev nezná, musel by říci, že to je asi velmi oblíbená a úspěšná společnost. Proč tomu tedy tak není?

     Nabízím několik pohledů. Jedním z nich je pohled mediální. O Církvi se píše ve více jak 90% případů negativně. Pedofilie kněží, církevní restituce, případně majetek obecně apod. Přitom Církev v dnešní době spíše spravuje kulturní památky, než že by je vlastnila a měla z nich nějaký zvláštní profit. Provozuje Charitu, církevní školy, pracuje v mnoha částech světa, pomáhá dětem…To je jen krátký výčet. Kolik z toho se ale dostane do médií?!? To mne vede k zamyšlení, že máme asi zatraceně špatné oddělení PR. Církev jako by se bála publicity, médií, internetu, novin. Nerozumím tomu. Máme toho tolik co nabídnout a tak málo se prezentujeme. Taková skvělá firma a tak mizerná prezentace. Možná bychom na tom měli trochu zapracovat.

     Druhou věcí je vztah k veřejnosti, lidem, jednotlivcům. Sem tam mám pocit, že jsme tak trochu vesmírem sami pro sebe. Mše svatá, adorace, chvály, různé pobožnosti – všechno to jsou krásné
a důležité věci, ale jsou to věci od křesťanů pro křesťany. Nebo děláme všelijaké akce, ale často jen pro okruh lidí z farnosti. Ani vlastně neočekáváme, že by tam mohli přijít někdo jiný. Hořekujeme,
že ubývá věřících, že jsme stát ateistů, ale co vlastně děláme pro to, abychom jím nebyli? Ježíš chodil mezi hříšníky, jedl v jejich domech, chodil po vesnicích a městech, kázal na horách i na jezeře.
A mimoto chodil také do synagogy. My většinou jdeme jen do synagogy, ale ven už se nám moc nechce.

     Přitom příležitostí je spousta. Kde je psáno, že se mše svatá nemůže konat přes týden v parku
za doprovodu dobré kapely a že nemůžeme po městě rozvěsit pozvánky? Nebo si stěžujeme že ubývá mladých ve společenství. A co jsme jim nabídli kromě každotýdenního sezení na faře? Nějaký dobrý film a diskuzi, nějakou osobnost, zajímavý koncert, pokec u piva? Teď samozřejmě střílím od boku, ale kreativitě se přece meze nekladou. Pokud chceme přivést k Bohu lidi, musíme jít za nimi
a vystavit je trvalému tlaku dobru. Ono takové to, že každý má působit tam, kde je postaven, je sice fajn, ale z vlastní zkušenosti kovertity vím, že jsem se obrátil až v okamžiku, kdy jsem často
a intenzivně zažíval křesťanské společenství.

     Máme Noc kostelů a pát dalších akcí. Fajn, je to super, ale opět je to – pojďte vy za námi. Přijďte do našich kostelů. Ne že bychom my šli mezi lidi, stále čekáme, že oni přijdou za námi. A to je přístup, na kterém skončila leckterá firma.

     Až sám jsem konzervativní a líbí se mi tradice, budu teď trochu střílet do vlastních řad. Některé tradice jsou zkrátka a dobře přežitek. Tridentská mše se taky musela druhým vatikánským koncilem aktualizovat, protože jednoduše již nesplňovala požadavky své doby. Takových přežitků máme mnoho. Konzervy sice vydrží dlouho, ale každá konzervna se jednou zkazí. Těch zkažených konzerv máme spoustu, ale protože je Církev obrovský moloch, je někdy opravdu těžké něco aktualizovat, aby to odpovídalo požadavkům moderní doby.

     Někdy mám pocit, jako by návrh na modernizaci a transformaci Církve byl snad sprosté slovo. Celý svět je přece moderní, rychlý a uspěchaný a ty bys to chtěl tahat do Církve? No tak to rozhodně ne! Církev ctí tradice a na těch se musí lpět.

     Ale podívejme se, kam současný kurz vede. Ubývá věřících i kněžích…To je jasná statistika
a zdvižený prst, který říká – dělejte s tím něco! Nemůžeme se pořád jen zakrývat tradicemi. Ježíšovo učení musí zůstat zachováno, ale proč by nemohlo být zabaleno jako přitažlivý dárek s krásnou mašlí, na který by se všichni těšili?

     Jsem přesvědčen, že kdyby dnes tady byl Ježíš, chodil by na svatby a párty, do kina a na koncerty, na všelijaké oslavy, působil by na internetu a třeba i v telezivi a možná bych ho viděl u sebe v posilovně (úsměvná představa) (ale také by chodil na osamocená místa na horách a jezerech) a všude by kázal radostnou zvěst, jako to dělal před dvěma tisíci lety. A Církev by měla dělat totéž.