Na Květnou neděli jsem šel ráno ke zpovědi. Obvykle krátce po půl 8 nebývá problém vyzpovídat se, ale na Květnou neděli jsem narazil na frontu asi 8 lidí. No nic, říkám si, tohle nemám šanci stihnout. Tu jsem si povšiml, že jako poslední stojí ve frontě na zpověď stará vetchá stařenka. Záda měla celá pokroucená, opírala se o dvě hole a celá se tak třásla, že jsem měl obavu, že se každou chvílí zhroutí k zemi.
Po chvilce váhání jsem ji oslovil a nabídl, že si může jít sednout. Pohlídám jí místo a až na ni přijde řada, zavolám ji. Bylo mi jasné, že to nemůže stihnout, tak na co by stála ve frontě? Poděkovala a šla si sednout. Doprovázel jsem ji, aby náhodou nespadla a během té cesty kolem řady kajícníků mne napadlo, že by ji třeba mohli pustit před sebe. Přece jen – stará osoba; jak se dostane odpoledne na zpověď? Bude muset zase vážit cestu kdo ví odkud…
Oslovil jsem tedy ženu, která byla zrovna na řadě a požádal ji, jestli by nemohla pustit stařenku. Žena měla zhruba 60 let, stále zcela vzpřímeně, na pokrčené ruce měla kabelku. Podívala se na mne a odvětila slovensky: „Nie. Já som tiež nemocná.“ A teatrálně zakašlala.
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Spolkl jsem odpověď ve smyslu, že takhle bude lepší, když na zpověď ani nepůjde, jestliže před ní někdo postaví tak očividný skutek lásky a milosrdenství k bližnímu a ona jej odmítne. Místo toho jsem mlčel a obrátil se na Boha s tím, že to dávám do jeho rukou. V té chvíli se otevřely dveře zpovědnice a farář vyšel ven, že končí se zpovídáním, neboť je Květná neděle a před mší svatou musí učinit ještě nějaké přípravy.
Žena se podívala na faráře, na hodinky a pak s nasupeným výrazem odkvačila někam do zadních prostor kostela. A máš to babo, pomyslel jsem si zcela nekřesťansky. Snad, přemýšlel jsem, je to způsob, jakým někdy Bůh s námi jedná. Raději žádná zpověď než špatná zpověď.
Komentáře
Zadruhé mi tato situace skutečně nepřipadá tak akutní. Rozhodně bych bez váhání pomohla stařence nastoupit do tramvaje, pustila ji sednout, v tom kostele bych jí klidně pohlídala její místo ve frontě, a když by přišla na řadu, pomohla bych jí vstát a dojít do zpovědnice. Ale stejně jako např. ve frontě u lékaře si nemyslím, že je nutné, abych ji pouštěla před sebe. Proč? Vždyť mě to taky stojí nemalé úsilí, se do toho kostela dostat, a narozdíl od stařenky nejsem v důchodu, a nemohu si říct, že si k té zpovědi zajdu kdykoli jindy. Pustit druhého před sebe, když sama vím, že čas mám kdykoli, a nikam nespěchám, je rozhodně chvályhodné. Ale nemyslím si, že to je naše křesťanská povinnost.
No,evidentne se neshodneme na tom,co je skutek milosrdenstvi a respekt ke stari.nema cenu dale diskutovat,jak rekla ma manzelka,kdyz jsem ji precetl oba nase komemtare ?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.