Před nedávnem jsem zaslechl otázku, kterou si pokládal jeden člověk:

„Jestliže Bůh všechno ví…ví o každém vlasu na naší hlavě…ví přece, co potřebujeme…K čemu je potom přímluvná modlitba?“

     Musel jsem se nad tím důkladně zamyslet, neboť podobnou otázku jsem si také několikrát položil. Když Bůh ví vše, co potřebuji a dává mi to, proč bych ho měl o něco prosit? Není to jaksi navíc?
A vzhledem k tomu, že je vševědoucí, bude stejně už předem vědět, o co ho chci prosit J

     Rozuzlení jsem nalezl ve vztahu sebe jako otce a mého syna. Svému synu dávám vše, co potřebuje. Střechu nad hlavou, postel, jídlo, oděv…a mnohé další věci jako pozornost, čas, lásku, pohlazení…

     Přestože mu dle svého názoru dávám vše, co potřebuje, někdy mne požádá o něco dalšího. Je ještě malý, takže jeho prosby se točí okolo věcí, abych mu něco pustil v televizi nebo koupil nějakou hračku nebo se s ním déle mazlil. Věřím však, že když bude starší, bude mne žádat o další věci (přestože vím, co potřebuje a dávám mu to) – o stovku navíc, aby mohl vyrazit do kina nebo abych mu pomohl pochopit nějakou školní látku či vyžehlit nějaký průšvih.

     A já to udělám, protože jsem jeho otec a protože ho mám rád.  Tato představa mi pomohla pochopit, jak asi funguje přímluvná modlitba, i když vzhledem k Bohu je to hodně zjednodušená představa. Věřím však, že to funguje podobně, neboť já jsem jeho dítě a on můj Otec, a když ho o něco prosím, nenechá to ležet ladem. Takto lze pochopit i to, proč Bůh některé naše prosby neplní – kdyby mne můj syn požádal o věc, u níž bych viděl, že je veskrze špatná nebo jen pochybná nebo že by mohla způsobit něco nepříjemného, zatrhnu mu to. Stejně tak Bůh „zatrhne“ naše modlitby, pokud jsou hloupé, neupřímné nebo dokonce nebezpečné.

     Takže vždy, když teď Pána o něco prosím, vidím ho jako sebe. Jako Otce, který naslouchá svému synu, a pokud žádá o rozumnou věc, nemá problém mu ji splnit nebo mu jakkoli pomoci.