Člověk je takový, jaká je potrava, kterou se sytí. Teď nemám na mysli potravu fyzickou, nýbrž duševní. Ježíš řekl, že ze srdce člověka vychází všechny zlé věci. Jak se tam ale vzaly? Jak se ony zlé věci, které z nitra vychází, do nitra dostaly? Samy od sebe?

     Jistě, člověk je určitým způsobem formován ve škole, v práci, rodinou nebo přáteli. Některá slova, procesy myšlení nebo gesta může „zdědit“. Domnívám se však, že valnou většinu svých myšlenek a hnutí v srdci může člověk ovlivnit, a to tím, že správě redukuje onu duševní potravu, kterou přijímá nebo naopak odmítá.

     V minulosti existovaly vnější podněty takřka výhradně přirozené. Muž pracoval na poli nebo byl řemeslníkem, žena se starala o domácnost a výchovu dětí. Odpoledne či večer se sešli všichni u stolu a hovořili spolu, případně se i modlili. V neděli se šlo do kostela, muži šli třeba ještě do hospody, ženy se setkaly, aby si promluvily. Všechny tyto věci však běžely v souladu s přirozeným řádem světa. Podněty přicházely nejčastěji od jiných lidí nebo z okolní přírody. Mnoho lidí nevlastnilo žádné knihy, neexistovala televize ani internet, žádná sluchátka vražená do uší…

     V takovém světě bylo jednodušší se orientovat. Člověk měl své místo, věděl, kam patří. Protože se setkal tváří v tvář se smrtí (lidé neumírali jako dnes v domovech za bílými plentami), alespoň matně tušil, odkud a kam směřuje. Víra měla v jeho životě velice často pevné a nezpochybnitelné místo.

     Vnitřní život takového jedince byl povětšinou vyrovnaný. Jestliže příroda byla stvořena Bohem, který ji označil za dobrou, pak i podněty přicházející z této přírody byly dobré. Zkrátka vše (až na výjimky) plynulo přirozeně.  

     V poslední době se stále častěji setkávám s lidmi, kteří absolutně netuší, odkud a kam směřují. Životem jen proplouvají. Život pro ně není cestou z bodu A do bodu B, nýbrž je to zmatená stezka s nejrůznějšími odbočkami (často nebezpečnými), občas jdou dál, sem tam se dokonce vrátí, někteří spadnou do hluboké jámy, jiní se zřítí z úbočí.

     Absence cíle (což je to nejdůležitější) má za následek to, že člověk nikam nesměřuje. Pakliže nikam nesměřuje, co zbývá? Často potkávám lidi, kteří nemají takřka žádný vnitřní život. Jejich svět se točí kolem zábavy, zážitků, hmotných statků a alkoholu. Prázdnost tohoto života si mnohdy uvědomují, ale neví, co mají dělat. Někteří tvrdí, že to prostě do té rakve už nějak doklepou. Jiní ironicky dodávají, že život je fajn, „ale musíš být permanentně nalitej“.

     Dalším problémem (a možná tím nejzávažnějším) je množství podnětů, které se na nás valí ze všech stran. Znám lidi, kteří ránou vstanou a zapnou televizi. Pak si dají do uší sluchátka. Přes den hltají zprávy z internetu a přidají k tomu ještě sociální sítě. Večer zapnou televizi nebo počítač a dívají se na film. Jaký je vnitřní život těchto lidí? Často téměř nulový. Nezbývá žádný čas pro sebe samého (jako to měli naši předci, když pracovali třeba na poli nebo šli pěšky několik kilometrů do kostela), žádná možnost zaslechnout vlastní vnitřní hlas; člověk nepřemýšlí o sobě samém, o svých chybách a nedostatcích, nemá čas se zamyslet nad tím, co by mohl změnit; nepřemýšlí, jak by pomohl druhému; není čas (tak jako to dělala Maria) rozjímat v srdci o Božím slově.

     Žijeme v podstatě ve virtuální realitě. Filmy nejsou reálné a ani sociální sítě (když půjdeme až na dřeň) nejsou reálné. Své nitro sytíme hloupostmi, desítky videí, sprostými obrázky, násilnými zprávami, nesmyslnou elektronickou hudbou opakující dokola jeden a tentýž stupidní motiv. A pak se divíme a říkáme, že jsme nešťastní. Že život je „o ničem“. Nudíme se a přitom pořád něco děláme!

     Jak z toho ven? Myslím, že existuje jen jedna cesta. Návrat ke kořenům. Jakkoli to zní směšně
a možná mne budete mít za blázna, je zapotřebí zbavit se naprosto všeho, co nemá konkrétní smysl. Zamysli se nad svým životem a ohlodej ho až na kost. CO OPRAVDU NEPOTŘEBUJEŠ? O ČEM VÍŠ, ŽE JE TO ŠPATNÉ? CO DĚLÁŠ ZBYTEČNĚ NAVÍC?

     A pak to prostě zahoď! Je to stejné, jako bys na zádech táhl batoh a vněm padesát kilo! Neušel bys ani kilometr. A mnozí z nás v tom batohu tahají více než padesát kilo!

     Zahoď hodiny internetu, kdy neděláš nic jiného, než jen z nudy tupě sjíždíš videa a hudbu. Vypni televizi, která není skutečná. Tvůj život je skutečný, televize ne. Vyndej si z uší sluchátka. Vyhoď časopisy, které jen mluví o celebritách a jejich problémech, lžích a nešvarech.

     Možná se zděsíš a řekneš si: a co teď? Najednou je kolem tebe ticho, televize mlčí. Sluchátka jsou v batohu a ty jdeš po ulici a je ticho. Jedeš vlakem a nemáš co číst, protože jsi zahodil časopisy.

     Vydrž! A všechny ty promarněné chvíle nahraď chvílemi, které stojí za to. Navštiv rodiče anebo prostě začni chodit do dětského domova. Setkávej se s lidmi z farnosti ve společenstvích. Vezmi si
do vlaku Bibli. Po cestě se pomodli. Setkej se s přáteli u vínečka. Jsou stovky možností, ale prostě
a jednoduše se vrať ke kořenům a zahoď všechno to, co tě svazuje a činí nešťastným. Ono to jde
a vlastně to není ani tak těžké. Jenom si to člověk musí uvědomit a rázně jednat.

     Po nějaké době zjistíš, že se tvůj život změnil. Cesta má jasný cíl. Lemují ji skutky, které k tomu cíli vedou. Ve tvém nitru slyšíš hlas, který jsi už dlouho neslyšel. Je to neskutečně krásné, protože žiješ pro to, pro co jsi byl stvořen. A pak odpovíš na otázku, na kterou ti dnes neumí odpovědět skoro nikdo. Jsi šťastný? Jo, to si piš, že jsem.