Při včerejší adoraci v naší farnosti mne hluboce zasáhla slova, která byla přečtena z Lukášova evangelia:

„Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.

     Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná; budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

     Tato slova jsem slyšel již mnohokrát a často jsem je sám četl v Písmu. Přesto mne tentokrát zasáhla jinak. Jejich prostřednictvím opravdu Bůh promluvil do mého srdce a mé mysli. Když jsem ta slova při adoraci četl, jako bych slyšel samotného Ježíše, který promlouvá k davu naslouchajících, v němž jsem i já sám.

     Když jsem úryvek dočetl, napadlo mne jediné slovo. Šílenství. Ano, z lidského úhlu pohledu jsou Ježíšova slova a jeho požadavky naprosto šílené. Vždyť kdo může milovat své nepřátele, kteří mu usilují o život? A jestliže tě někdo udeří v tvář, nastav mu druhou? Copak to jde? Všichni to známe. Stačí, abychom se jen dověděli, že o nás v práci nebo ve škole někdo mluví ošklivě – copak to sneseme? Nejednáme spíše hned tak, že se bráníme a házíme špínu zpět také na onoho člověka? Autor vzácné knihy Cena, kterou zaplatíš (doporučuji k přečtení) – jedná se o konvertitu z islámu – mluví v závěru knihy o tom, že ho nyní čeká nejtěžší Ježíšovo přikázání, a sice – milujte své nepřátele. Jak má milovat ty, kteří ho chtějí zabít, kteří ho zavřeli do vězení a surově mučili?

     A navíc je přeci v lidské přirozenosti, že člověk půjčuje těm, od nichž čeká, že peníze dostane zpět. Vždyť přeci nepůjčím deset tisíc někomu, o němž vím, že mi je už nikdy nevrátí! A jak mám žehnat tomu, kdo mne proklíná? Jeho slova mne zraní, pošpiní před ostatními – a já mu mám žehnat?

     Z lidského hlediska jsou Ježíšova slova výsměch. Ani Izraelité je nedokázali pochopit, když je slyšeli. Vždyť nenáviděli Římany jako okupanty a nepřátele a tenhle Ježíš jim říká, aby je milovali? Židé často nenáviděli nevěřící a tenhle Ježíš jim říká, aby je milovali a žehnali jim? Aby půjčovali a nic nečekali zpět? Co to je za učení?!?

     A právě proto jsou tato slova tak úžasná. Protože jsou pro člověka nepochopitelná, je to záruka toho, že od člověka nepocházejí. Tato slova mohl vyřknout jedině Bůh, který je dobrý k nevděčným i zlým a dává dobrým i zlým slunce, měsíc, hvězdy, moře, pole a všechno, co lze na zemi najít.  

     Jsou to slova nesmírně náročná a takřka neuskutečnitelná, ale přesto je náš Bůh po nás požaduje. Vždyť v jiné části Písma říká – proč mi říkáte Pane, Pane, ale neděláte, co Vám říkám?!?

     Když jsem nad těmito slovy rozjímal, musel jsem hanbou sklonit hlavu, neboť:

- když půjčuji, očekávám, že dostanu zpět

- když mě někdo uhodí do tváře (fyzicky i přeneseně vzato), bráním se a kopu kolem sebe

- když mně někdo ponižuje, posmívá se mi, útočí na mne, je pro mne těžké mu žehnat (i když musím říct, že několikrát se mi to kupodivu zdařilo J)

- rád činím dobře těm, u nichž mám záruku, že také oni budou se mnou jednat dobře. Vyhýbám se těm, u nichž vím, že to tak nebude.

     Jsem si jist, že mnoho dalších lidí je na tom obdobně. Nedávno mne s manželkou zastavil jeden bezdomovec. Dlouho jsme si povídali a bylo to smutné povídání. Onen muž nebyl typickým bezdomovcem vyžadujícím peníze na víno, nýbrž chtěl spíše porozumění. Byla zima a my mu dali dvacku. A požehnání. A to je vše. Nedokázal jsem splnit Ježíšovo slovo, abych nasytil hladového a postaral se o něj – abych ho zkrátka vzal k sobě domů, do tepla; dal mu jídlo. Nechal ho se umýt; promluvil s ním, vyjádřil pochopení, pokusil se pomoci. Ne, já mu dal dvacku a nazdar. A dělají to tak téměř všichni, křesťan nekřesťan. Máme strach z onoho člověka bez domova, špinavého, možná nemocného, hladového; ať neotravuje, máme dost svých starostí…

     Ježíšovo slovo ale vybízí právě k těmto nepopulárním, těžkým a v očích tohoto světa nepochopitelným krokům. Ježíši, dej nám sílu ujmout se hladového, dát napít žíznivému, navštívit nemocného a toho, kdo je ve vězení; půjčovat a nečekat nazpátek; snést urážku a požehnat místo odsouzení; dát košili, když nám budou brát kabát. Ať jsme opravdovými syny svého nebeského Otce, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.