Při včerejší adoraci v naší farnosti mne hluboce zasáhla slova, která byla přečtena z Lukášova evangelia:
„Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.
Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná; budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“
Tato slova jsem slyšel již mnohokrát a často jsem je sám četl v Písmu. Přesto mne tentokrát zasáhla jinak. Jejich prostřednictvím opravdu Bůh promluvil do mého srdce a mé mysli. Když jsem ta slova při adoraci četl, jako bych slyšel samotného Ježíše, který promlouvá k davu naslouchajících, v němž jsem i já sám.
Když jsem úryvek dočetl, napadlo mne jediné slovo. Šílenství. Ano, z lidského úhlu pohledu jsou Ježíšova slova a jeho požadavky naprosto šílené. Vždyť kdo může milovat své nepřátele, kteří mu usilují o život? A jestliže tě někdo udeří v tvář, nastav mu druhou? Copak to jde? Všichni to známe. Stačí, abychom se jen dověděli, že o nás v práci nebo ve škole někdo mluví ošklivě – copak to sneseme? Nejednáme spíše hned tak, že se bráníme a házíme špínu zpět také na onoho člověka? Autor vzácné knihy Cena, kterou zaplatíš (doporučuji k přečtení) – jedná se o konvertitu z islámu – mluví v závěru knihy o tom, že ho nyní čeká nejtěžší Ježíšovo přikázání, a sice – milujte své nepřátele. Jak má milovat ty, kteří ho chtějí zabít, kteří ho zavřeli do vězení a surově mučili?
A navíc je přeci v lidské přirozenosti, že člověk půjčuje těm, od nichž čeká, že peníze dostane zpět. Vždyť přeci nepůjčím deset tisíc někomu, o němž vím, že mi je už nikdy nevrátí! A jak mám žehnat tomu, kdo mne proklíná? Jeho slova mne zraní, pošpiní před ostatními – a já mu mám žehnat?
Z lidského hlediska jsou Ježíšova slova výsměch. Ani Izraelité je nedokázali pochopit, když je slyšeli. Vždyť nenáviděli Římany jako okupanty a nepřátele a tenhle Ježíš jim říká, aby je milovali? Židé často nenáviděli nevěřící a tenhle Ježíš jim říká, aby je milovali a žehnali jim? Aby půjčovali a nic nečekali zpět? Co to je za učení?!?
A právě proto jsou tato slova tak úžasná. Protože jsou pro člověka nepochopitelná, je to záruka toho, že od člověka nepocházejí. Tato slova mohl vyřknout jedině Bůh, který je dobrý k nevděčným i zlým a dává dobrým i zlým slunce, měsíc, hvězdy, moře, pole a všechno, co lze na zemi najít.
Jsou to slova nesmírně náročná a takřka neuskutečnitelná, ale přesto je náš Bůh po nás požaduje. Vždyť v jiné části Písma říká – proč mi říkáte Pane, Pane, ale neděláte, co Vám říkám?!?
Když jsem nad těmito slovy rozjímal, musel jsem hanbou sklonit hlavu, neboť:
- když půjčuji, očekávám, že dostanu zpět
- když mě někdo uhodí do tváře (fyzicky i přeneseně vzato), bráním se a kopu kolem sebe
- když mně někdo ponižuje, posmívá se mi, útočí na mne, je pro mne těžké mu žehnat (i když musím říct, že několikrát se mi to kupodivu zdařilo J)
- rád činím dobře těm, u nichž mám záruku, že také oni budou se mnou jednat dobře. Vyhýbám se těm, u nichž vím, že to tak nebude.
Jsem si jist, že mnoho dalších lidí je na tom obdobně. Nedávno mne s manželkou zastavil jeden bezdomovec. Dlouho jsme si povídali a bylo to smutné povídání. Onen muž nebyl typickým bezdomovcem vyžadujícím peníze na víno, nýbrž chtěl spíše porozumění. Byla zima a my mu dali dvacku. A požehnání. A to je vše. Nedokázal jsem splnit Ježíšovo slovo, abych nasytil hladového a postaral se o něj – abych ho zkrátka vzal k sobě domů, do tepla; dal mu jídlo. Nechal ho se umýt; promluvil s ním, vyjádřil pochopení, pokusil se pomoci. Ne, já mu dal dvacku a nazdar. A dělají to tak téměř všichni, křesťan nekřesťan. Máme strach z onoho člověka bez domova, špinavého, možná nemocného, hladového; ať neotravuje, máme dost svých starostí…
Ježíšovo slovo ale vybízí právě k těmto nepopulárním, těžkým a v očích tohoto světa nepochopitelným krokům. Ježíši, dej nám sílu ujmout se hladového, dát napít žíznivému, navštívit nemocného a toho, kdo je ve vězení; půjčovat a nečekat nazpátek; snést urážku a požehnat místo odsouzení; dát košili, když nám budou brát kabát. Ať jsme opravdovými syny svého nebeského Otce, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.
Komentáře
Ano, je to vysoká laťka, laťka svatosti, na kterou ve většině případů nedokážeme ze svých sil vůbec dosáhnout. Ale myslím, že jedno můžeme, můžeme alespoň toužit být takoví, jak to učí Ježíš a prosit ho, aby nám v tom pomáhal, aby proměňoval naše srdce zevnitř a sám skrze nás jednal. A když se nám to s jeho pomocí někdy povede, nezapomínejme mu děkovat - určitě naše srdce naplní velká radost :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.