Když jsme se asi před měsícem vraceli z dovolené, v kupé vlaku jsem narazil na člověka vracejícího se rovněž z cest. Na batohu měl letištní visačku a tak jsem se ho zeptal, odkud se vrací. Podívá, že z Fuerteventury, tedy Kanárských ostrovů. Byl to hipík jak řemen a tvrdil, že tam žije už asi rok a půl, takže jsem začal hádat jeho zaměstnání. Tipoval jsem to na vodní sporty, ale on se jen usmál.

„To bys neuhádl, takže ti to řeknu rovnou. Podílím se na obnově duchovního buddhistického centra.“

     Zpozorněl jsem, slovo dalo slovo a už jsme jeli duchovní debatu. V kupé s námi seděla ještě jedna dvacetiletá slečna, která se velice brzy zapojila do hovoru. Během cesty přistoupili a o chvíli později zase vystoupili dva lidé. Vzhledem k tomu, že se dostali do vášnivé duchovní debaty, přál bych vám zažít pohled na jejich obličeje a těžce soukané „nashledanou“ J Nejspíše měli pocit, že se právě setkali s mimozemšťany.

     Co mne na rozhovoru udivilo, bylo to, v jak mnoha věcech jsme se s oním buddhistou shodovali. Láska, odpuštění, práce na sobě samém, odbourávání zlých myšlenek…Opravdu jsem byl v úžasu
a musím říct, že od této chvíle už nikdy nebudu pohlížet spatra na jiná náboženství, ani nebudu tvrdit, že ten či onen nemůže bez setkání s Ježíšem přijít do Božího království. Ano, onen buddhista Ježíše neznal, ale jeho buddhismus byl tak křesťanský, až to podle mého názoru bylo více křesťanské než u mnoha jiných lidí, kteří „chodí do kostela“.

     Ještě jedna věc mne zaujala. Jak lehce buddhista mluví o sobě a práci na sobě samém a jak mně bylo zatěžko zvěstovat radostnou zvěst o Bohu. Ono se opravdu lehce mluví o tom, jak má člověk odpustit, aby nezatěžoval své nitro, jak má milovat druhé, jak má meditovat, aby si srovnal myšlenky a oprostil se od vášní tohoto světa. Ale začít mluvit o Ježíši a o tom, že nás spasil, to je jiná káva. Není to tak přirozené a nejde to tak snadno. Co vlastně chcete říct člověku, který Boha vůbec nezná a asi se s ním nikdy nesetkal? Ježíš tě miluje, spasil tě, uvěř mu a budeš mít život věčný? To asi těžko J

     Celá rozmluva skončila tím, že buddhista dívce předal pozvání na nějakou pražskou akci, kam přijede mistr z Asie a ona s nadšením pozvání přijala. A víte co? Cítil jsem dvě věci:

1, Radost z toho, že ono děvče se možná ve svém životě někam posune. Dostane se k jiným hodnotám, k tomu, co je duchovní. Opravdu mne to potěšilo a vlastně mi vůbec nevadilo, že „jde“ k buddhistům a ne ke křesťanům.

2, Tak jo, trochu mi to vadilo. Říkám si - jak to sakra ten chlap udělal, že mluvil tak poutavě a snadno? Během hodiny a půl dokázal řečnit o krásných věcech a předal dívce naprosto nenásilnou formou pozvání na buddhistickou akci, které ona ráda přijala.

     Z toho plyne následující:

- mluvit o Bohu je vcelku snadné s těmi, kteří už o něm mají nějaké ponětí. S těmi, kteří ho neznají, je to oříšek, protože nemůžete prostě mluvit jen o věcech přirozených jako ten buddhista, nýbrž především o věcech nadpřirozených. A to už není oříšek, nýbrž pořádný ořech.

- asi bychom při evangelizaci měli začínat mírnou nenásilnou formou. Vychrlit na někoho, že ho Bůh miluje a nabízí spasení je pro mnohé lidi asi totéž jako říct – jsem blázen a jestli chceš, tak můžeme být blázni spolu J

- nebát se mluvit s lidmi o Bohu a duchovních věcech. Většina lidí o to nejspíše stojí (alespoň ono děvče se velmi zajímalo), jen se bojí o to říct. A pokud se bojíme i my, tak je to v háji. Takže nebát se a vzhůru do toho. Ježíše tě miluje a nabízí ti…ehm, sorry, to už tady dneska bylo J