Slovo radikál se dnes v souvislosti s náboženstvím skloňuje častěji než slovo dieta mezi ženami. Ve světle posledních násilných událostí páchaných „ve jménu Božím“ se slovo fundamentalista zmiňuje neustále. Od těchto slov se velmi často distancujeme:

„Já přece nejsem žádný fanatik. Nejsem takový blázen.“

      A přece je s ohledem na naší křesťanskou víru zapotřebí podívat se na Ježíše. Když pročítám evangelia, musím totiž nutně dojít k (pro někoho šokujícímu) zjištění, že Ježíš rozhodně byl radikál. Radikál ano, fundamentalista ne!

      V Ježíšově době byli fundamentalisty učitelé Zákona a farizeové. Striktně dodržovali nejen slovo Boží (což by bylo v pořádku), ale také stovky vlastních ustanovení, od kterých se nehodlali odklonit napravo ani nalevo, přestože tato ustanovení často stavěli nad Boží zákon, místo aby byla až za Božím zákonem. To je fundamentalismus – když se lidská ustanovení staví nad ta Boží a komplikují lidem život.

      Ježíš zákoníkům a farizeům vyčítá, že lidem nakládají na ramena neúnosná břemena, ale sami se jich nedotknou ani prstem. Předvádí se před lidmi a mají první místa, a když je lidé oslovují „mistře“. Možná i naše Církev je v některých věcech zkostnatělá a fundamentalistická, když trvá na nařízeních, která se čím dál víc rozkližuje se současným pojetím světa (větší zapojení žen do dění v Církvi, přijímání pro rozvedené, kteří se nerozvedli vlastní vinou apod. Nemá nyní na mysli učení Církve).

      Ježíš není fundamentalista, ale je radikální. Podívejme se na jeho (tedy Boží) přístup. Narodil se v obyčejném chlévě (i když nemusel, vždyť to byl Boží syn) – jaký to protiklad oproti papežství (teď nemluvím o Františkovi, ale o předchozích papežích – rudé boty značky Prada, zlatý prsten na ruce, zlatý kříž na hrudi = to není kritika, nýbrž realita). Každou sobotu hlásal Ježíš Boží slovo v synagoze, neváhal však v týž synagoze splést z provazů důtky a bičovat jimi směnárníky a prodavače a zpřeházet jim stoly a peníze. To by mě zajímalo, co by tomu řekli dnešní představitelé Církve J

      Ježíš přišel do domu celníka a veřejně se zastal prostitutky (kterou podle tehdejšího Zákona mohli farizeové kamenovat a nikdo by nehnul ani brvou). Nechal si omýt nohy jinou hříšnou ženou a utřít si je jejími vlasy. V podobenství ocenil celníka, který se při modlitbě kál, ale odsoudil farizea, který se modlil neupřímně. Vždy odsuzoval povrchnost, ale cenil si ryzího srdce.

      Ježíš bořil zažité pořádky (všimněme si ale např., že proti řádu při modlitbě v synagoze nikdy nic nenamítal), neváhal pranýřovat představitele tehdejší náboženské moci, vyhledával chudé a hříšné (vždyť nepřišel, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něj spasen), kterým dával přednost před bohatými a mocnými, milosrdenství upřednostňoval před spravedlností a Zákonem, láska u něj stojí výš než hřích („tato žena musí mnoho milovat, když jsou ji odpuštěny takové hříchy“).

      Byl (je) tedy Ježíš radikál? Ano, zcela jistě je to radikál, ale v dobrém slova smyslu. Radikál lásky, milosrdenství, svatosti, čistoty. Ale také nesmlouvavý radikál vůči přetvářce, povýšenectví, pokrytectví, sobectví, egoismu, neodpuštění…

      Být tedy radikálem není vždy na škodu, Kéž bychom v Církvi měli více radikálů, jako byl František z Assisi nebo současný papež František. Kéž bychom my sami byli více radikální ve svých projevech víry, v evangelizaci bez studu a strachu, více radikální v nepřizpůsobování se diktátu tohoto světa, radikální ve službě vůči nemocným, bezdomovcům, chudým, opuštěným.

      Ježíš přinesl radikální změnu do života všech lidí. Tak radikální, že kdokoli se může stát Božím dítětem. Tak radikální, že komukoli může být odpuštěno cokoli. Tak radikální, že Boží království je otevřeno všem. Jenom se sami musíme otevřít a do srdce přijmout Boží radikalismus.