1, Věrohodnost – Církev v poslední době utrpěla několik hlubokých šrámů v této oblasti. Aféra Vatileaks odhalující mocenské boje v Církvi, finanční machinace ve Vatikánské bance, pedofilní skandály a mnoho a mnoho dalšího. V důsledku výše uvedeného zažívá Církev nejen nebývalý odliv věřících, ale také výrazný pokles důvěryhodnosti.

     Po staletí byla Církev pro věřící skálou víry, jistoty a odpuštění. Teď se však samotné její základy silně otřásají a Církev bude muset znovu obnovit svou věrohodnost. Je to velký úkol Církve 21. století, ale takého každého z nás. Jestliže je každý věřící částí Kristova těla, pak jsme spoluodpovědní za vše, co se v Církvi děje. Naše vlastní věrohodnost, věrohodnost prožívání naší víry, je věrohodností celé Církve.

2, Krize kněžství a řeholního života – Ježíš si vyvolil 12 apoštolů a 72 jiných učedníků, aby šířili jeho slovo a učení. To jsou kněží. Bez kněžích Církev umírá, protože se nenajde nikdo, kdo by hlásal evangelium, vysluhoval svátosti a stmeloval Boží lid (v ČR i jinde v Evropě jsou již farnosti, kde kněz buď vůbec není nebo se jen mihne jednou za měsíc. Podnětem k zamyšlení budiž model ve Švýcarsku, kde v některých takových oblastech vede farní společenství osvědčený laik, který zastupuje kněze – samozřejmě kromě vysluhování svátostí).

     Řehole, potažmo kláštery, byly vždy v Církvi středem života, centrem vzdělanosti a šíření víry. Mocná modlitební základná Církve. Tato modlitební základna se rozpadá. V posledních několika desetiletích poklesl počet řeholnic ve světě skoro o 100 tisíc. Krize se projevuje především v Evropě, ale i jinde ve světě. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním belgickým biskupem, v jehož diecézi došlo po dobu jeho působnosti k navýšení počtu bohoslovců ze 4 na 55. Jak? To neví, neumí si to vysvětlit, prostě se to stalo. Kněze si  musíme vymodlit, to je úkol každého věřícího. Rovněž je na zpytování svědomí každého, zda pravdivě odpověděl na případné Boží volání ve svém srdci.

3, Evangelizace – velké téma! Církev v minulosti evangelizovala velice jednoduše a účinně. Od domu k domu, na lidových misiích apod. Kněz znal všechny ovečky své farnosti. Dnes se tento model rozpadá. Kněží se, až na výjimky, drží ve farnostech (často jsou přepracovaní, mají na starosti nejen duchovní, ale i ekonomické záležitosti farnosti atd.), pouliční kněžství se nosí spíše v jižní Americe
a podobných oblastech, v Evropě jde o vzácné výjimky.

     Papež František trefně poznamenal, že se kněží někdy domnívají, že mají v kostelích 99% oveček, ale ono je to přesně naopak. Mají ve farnostech 1% ovcí a těch zbylých 99% někde bloudí. Jaké je řešení? Nesnadné a přitom jednoduché – evangelizace je záležitostí a vlastně i Kristovým příkazem („jděte do celého světa a hlásejte evangelium) nejen pro kněze, ale i pro všechny věřící. Pokud nám záleží na Kristu a žijeme s ním a v Něm, pak je hlásání radostné zvěsti ne povinností, ale životní náplní. Jen tak lze oživit Církev – že každý z nás bude evangelizovat na tom konkrétním místě, kde právě nyní žije.

4, Sexualita – pod tímto pojmem chci shrnout všechny aktuální problémy, se kterými se Církev potýká. Sexualita a věci kolem ní jsou nejdiskutovanější i s ohledem na proběhnutou synodu o rodině, proto jsem zvolil tento název.

     Nějakou dobu před synodou o rodině nechal zaslat papež František do tisíců farností po celém světě dotazník s přibližně 40 otázkami, z nichž byly značně provokativní. Chtěl znát názor běžných věřících na prožívání sexuality před svatbou, postavení gayů a lesbiček v Církvi, podávání přijímání pro rozvedené apod. To vše jsou aktuální otázky a přidejme navíc ještě možnost svatého přijímání pro znovu sezdané nebo pro ženy, které podstoupily potrat. Dále používání antikoncepce. Otázek je mnoho. Z dotazníku vyplynulo to, že Církevní učení v těchto oblastech se z 90% rozchází s realitou mezi věřícími. Např. v Německu lidé ve věku do 44 let z více než 80% uvedli, že sex před svatbou považují za naprosto normální a prospěšnou věc. Jeden z kardinálů poznamenal, že „se ukázalo to, co jsme věděli již dlouho dobu, ale odmítali si to připustit.“

     Jak se má Církev postavit k těmto otázkám? Má ustoupit, přijmout nějaké kompromisy nebo tvrdošíjně trvat na daných pravidlech? Zde je třeba pečlivě rozlišovat, protože by se snadno mohlo stát, že Církvi ujede vlak (a v mnoha případech se tak již stalo). Je nutné, abychom se i my sami v této oblasti modlili, rozjímali a vzdělávali se (a stejně jako papež František měli otevřené srdce a myšlení pro nová řešení – např. přijímání pro rozvedené, kteří neměli vinu na rozvodu apod.).

5, Papežství – papež je nejviditelnější osobou křesťanského života a jak lidé pohlížejí na něj, tak často pohlížejí na celou Církev. Měli jsme v posledním století štěstí na skvělé papeže, ať už to byl Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel II. nebo současný papež František. Trochu nešťastným se jeví působení Benedikta XVI., za jehož pontifikátu došlo k propuknutí mnoha skandálů, se kterými se nedokázal účinně vypořádat. I jeho pojetí papežství se neslo ve staromódním duchu, ať už to bylo znovuzavedení Tridentské mše nebo symboly moci (boty červené barvy značky Prada). Nepopírám nyní jeho brilantní teologické úvahy.   

     Papež František proto působí jako oáza v poušti. Jednoduchý bílý hábit, stříbrný prsten místo zlatého, důraz na chudé a nemocné. Vyrovnal se s machinacemi ve Vatikánské bance, aktivně řeší mocenské boje v římské kurii, zkrátka jde vzorem a očišťuje Církev. Ne všem se to líbí – někteří významní představitelé Církve jej napadli, že degraduje důstojnost papežství, že se snižuje na úroveň chudých a obyčejných lidí. K tomu bych pouze poznamenal, že zřejmě nikdy nečetli evangelium. Jinak by došli k odstavci, kde Ježíš uvádí, že „kdo chce být první, má být poslední a služebníkem vše.“

     František již provedl několik změn, které se jeví jako nezvratné. Můžeme jen doufat a modlit se,
že další papež bude pokračovat v jeho šlépějích a vrátí papežství a Církvi obecně její věrohodnost
a poukáže na její základní poslání. Pokud se nový papež vrátí k původnímu pojetí papežství ve stylu dřívějších papežů, může to mít neblahé následky.

6, Oslovení mladé a starší generace – stáří jde ruku v ruce s moudrostí, ale elán a drive je v rukou mladé a střední generace. Církev se musí naučit, jak ji oslovit. V kostelech vidíme veliký odliv této generace, což je velký problém, který je samozřejmě spojený s bodem 4. Mnohé z učení Církve je pro dnešního mladého člověka nepřijatelné, a proto raději hledá jinde.

     V tomto bodě je také třeba se zamyslet nad postavením rodiny, protože je to právě rodina, s níž stojí a padá celá Církev (např. v otázce předávání víry).

7, Postavení žen v Církvi – jedno z nejdůležitějších témat. V rozhodovacích procesech Církve vládnou z 99% muži. Přitom to byly ženy, které stály pod křížem, zatímco muži utekli. Byly to ženy, které šly k hrobu, zatímco muži to vzdali. Byla to Marie Magdalská, která se jako první setkala se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

     Jak ženy více zapojit do dění Církve, to je otázka, na kterou Církev nesnadno hledá odpověď. V římské kurii není ve vedoucí funkci žádná žena, ve farnostech se se ženami počítá nejčastěji jako s uklízečkami kostelů nebo učitelkami náboženství. Sem tam pracují na faře. Papež František hodlá ženám svěřit více úkolů v Církvi na úrovni rozhodovacích procesů a to je správně. Dříve byly ženy svěceny na jáhny (jáhenky?:-)), proč to neobnovit? Ve farnostech, kde je málo kněží, vznikají první společenství, která vedou laici. V některých případech jsou vedoucími (biblickými vůdci) ženy. Uvidíme, jak to celé nakonec dopadne, každopádně to vypadá, že se konečně blýská na lepší časy.