Procházím kostelem s košíkem na dary v ruce. Dovnitř padají převážně drobné mince. Někdy se až divím, jak moc drobné. Koruny, dvoukoruny. Papírové bankovky by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Přitom v kostele je okolo dvou set lidí.

Přemýšlím nad tím, jak malé dary nám asi dává Bůh, že my mu dáváme jen odpadky? Někdo hodí jen dvacetikorunu týdně, to je osmdesát korun měsíčně. Teď nemluvím o vdově, která dala drobnou minci a přitom to bylo vše, co měla. Nyní mluvím o lidech, kteří vydělávají, mají důchod a dají jen drobnou minci. Považujeme snad Boha za žebráka, který čeká až mu hodíme skrojek chleba? Někdy to tak vypadá…

     U protestantských církví bývá zvykem, že lidé běžně dávají desátek svého výdělku. Bláznovství? Zamysleme se nad tím, že u menších církví je pastor téměř zcela závislý na darech svých oveček. Bez nich neudělá téměř nic. My katolíci jsme stále zvyklí, že duchovní platí stát a my jen sem tam přispějeme. Ale to se brzy změní vzhledem k majetkovému narovnání…Je třeba si zvykat na to, že to není knězův kostel, knězova fara, knězova zahrada, ale náš kostel, naše fara, naše zahrada. A my jako farníci bychom měli přispět odpovídající finanční částkou a také rukou ke společnému dílu.

     Je zde ale i další rovina. Nás vztah k Bohu a důvěra vůči němu se projevuje i v této oblasti. Nakolik důvěřuji Bohu, že mě zajistí v hmotné oblasti? Je to natolik, abych byl štědrý vůči Církvi, vůči farnosti? V Písmu je uvedeno, že když my lidé dáváme svým dětem dobré věci, co teprve Bůh? A jinde je psáno, abychom se nestarali o hmotné zajištění. Vždyť náš Otec přece ví, že to všechno potřebujeme. Hledejte tedy nejprve Boží království a všechno ostatní Vám bude přidáno.

     Uvažujme tedy i nad tím, jestli se v této oblasti neprojevuje naše nedůvěru vůči Bohu a jestli i zde bychom neměli provést nápravu. Kdo mnoho dává, ten mnoho dostává. Kdo málo dává, ten málo dostává, neboť i málo očekává. Bůh je nesmírně štědrý, buďme štědří i my k Bohu.