Co čekáš od života?

- Zábavu

- Chci z něho vytřískat co nejvíc

- Hlavně pohodu, ať mě nikdo neotravuje. Klídeček, pohodička.

- Ať mi všichni dají svatý pokoj. Já se taky do nikoho nemontuju, tak ať se oni nemontujou do mě. Máme svobodu, takže ať si každý dělá, co chce.

Časté odpovědi na výše uvedený dotaz. ZÁBAVA. To je to, co se dnes chce. To je to, co pro 90% lidí naší společnosti dělá život životem. Užít si co nejvíce – rychleji, rychleji, rychleji, co nejrychleji to jde. Zážitky musí frčet, selfie cvakat jako o závod, stihnout toho co nejvíc v co nejkratším čase. Hlavně ať mám pocit, že žiju! Filmy, hudba, alkohol, sex, drogy, párty. Nesmí být nuda, musí to být jako
na horské dráze. A z vlastní zkušenosti vím, že i mnoho „křesťanů“ má podobné smýšlení.

Žijeme v zemi, kde máme všeho dostatek. Než kývnete automaticky hlavou, uvědomte si, že patříte k 10% celosvětové populace, které neohrožuje hlad, žízeň, válka, zemětřesení, jiné přírodní katastrofy apod. Naprostou samozřejmostí je střecha nad hlavou, jídlo, pití, práce, rodina, mír, svoboda. Tedy to, co v mnoha zemích světa je leda tak krásným snem. Teď už to přikyvování hlavou taková automatika není, co?

Protože to všechno máme a nemusíme se takřka o nic starat, zbývá nám spousta volného času. Otázkou je, co s ním. Lidé dnes často říkají, že se nudí. Ano, nudíme se, protože máme všechno, téměř nic nám nechybí a vzniká prostor prázdnoty. Jak jej zaplnit? Výše zmíněným – zábavou, pařbami, alkoholem, nevázaným sexem – a čím více, tím lépe!

Tento článek nemá být bezduchou kritikou dnešní společnosti, nýbrž spíše zamyšlením nad tím, jestli i my, jež se honosíme přízviskem křesťané, neuvázli jsme tak trochu v konzumní společnosti. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že ano. Cílem tohoto zamyšlení je však to, co z toho pro nás vyplývá. Domnívám se, že hlavním atributem dnešní společnosti je LHOSTEJNOST. Každý si chce užívat života, ale za nic nechce mít odpovědnost, s ničím se nechce zahazovat a hlavně se chce vyhnout všemu a všem, co by mohlo OMEZIT jeho svobodu či mu UBRAT z jeho nadbytku. Stali jsme se společností lidí naprosto lhostejných k druhým, velice často i lhostejných k jejich problémům, bolestem, utrpení. Hlavně, ať mě s tím nikdo neotravuje. Jen, ať si to vyřeší sama. To by tak ještě chtělo, abych já kvůli ní musela obětovat nějaký čas!

Rozuměl bych tomu u většinové společnosti, jenže i my křesťané jsme se stali lhostejnými. Než se zeptáte, kde jsem na to přišel, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Z kostela vyjde po mši 250 katolíků. Hádanka - kolik z nich se v zimě a dešti zastaví u bezdomovce sedícího na lavečce? Řeknu Vám to zcela přesně - ani JEDEN! V podchodu spadl člověk. Kolem prošlo 20 lidí a čtveřice mladíků se dokonce smála, jak bezmocně leží na zemi. Nakonec se ho ujala sestra mé manželky. V domovech důchodů, v nemocnicích, v dětských domovech jsou desítky smutných, osamělých, opuštěných lidí. Ale koho to zajímá? Snad si nemyslíte, že já se půjdu ujmout nějakého loosera, aby mi ztrpčoval můj dokonalý a šťastný život. To tedy rozhodně ne!

Ano, nejen většinová společnost, ale i my křesťané jsme se bohužel často stali lhostejnými k druhým. Však jdu v neděli do kostela, ne? V pátek se masa ani nedotknu. Každý měsíc jdu ke zpovědi. Občas se pomodlím a rozhodně nedělám ty hrozné věci, o kterých slyším v každých zprávách. Tak to snad stačí, ne? To by tak ještě bylo, abych musel/a dělat něco dalšího. Copak toho není dost? To musí stačit, aby mě milostivý Pán Bůh vzal do nebeského království. Vždyť všechno dělám, tak co by po mně ještě chtěl? A že někdo trpí, je hladový, promrzlý, opuštěný? Bohužel, tak už to na světě chodí. Já s tím nic nemůžu dělat! Ať se o to postará ten, kdo má na to kvalifikaci.

Jenže, přátelé, náš Pán Ježíš to vidí zcela jinak. V evangeliu říká, že při soudu rozdělí lidí na ovce
a kozly. A řekne těm po pravici: viděli jste mě hladového a dali jste mi najíst, žíznivého a dali jste mi napít, byl jsem osamocený a přišli jste za mnou, byl jsem nemocný a postarali jste se o mne…A oni se ptají: kdy pane jsme tě takto viděli? A on odpovídá: cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nepatrných, pro mne jste učinili.

Ale ty po levici posílá do ohně určeného ďáblu a jeho andělům, neboť výše uvedené neučinili těm nepatrným, a proto to neučinili ani pro Ježíše, pro Boha.

Když se nad tím zamyslíme, je to šokující! Ježíš vlastně říká, že chudí, nemocní, hladoví, opuštění – to je On sám! Když tedy takového člověka míjíme, míjíme samotného Krista. Těžko nám bude v hodinu poslední, když toto nebudeme činit, a Ježíš se nás zeptá, co jsme udělali. Pozor na to, aby to s námi nebylo jako s boháčem a Lazarem. Lazar stále seděl u dveří boháčova domu, ale boháč, který měl nadbytek a pořádal hostiny, mu nikdy nedal ani skrojek chleba. Lazar po smrti skončil v nebi, boháč však v pekle. Ty ses měl dobře už v tomto životě, ale tento chudák trpěl, vysvětluje to Ježíš. Proto on je teď v nebi, avšak ty ve věčném zavržení, neboť ses nad ním nesmiloval.

Ježíšova výzva je tedy myslím naprosto zřejmá a jasná. Nejen víra a modlitby, ale i skutky. V apoštolských listech je uvedeno, že víra bez skutků je mrtvá! Apoštol přímo říká: ukaž mi svou víru, ty, kdo nemáš skutky. Já ti však skrze své skutky mohu ukázat svou víru!

Nevyzývám k tomu, abychom od dnešního dne zastavovali u každého bezdomovce na ulici a rozdali všechen svůj majetek. Spíše se jedná o to, abychom ve svém srdci (ochablém vlivem dnešní kultury zábavy, nadbytku, utrácení atd.) objevili milosrdenství a lásku vůči těm, kdo potřebují naši pomoc,
a dokázali taky něco obětovat.  

Mnozí si myslí, že stačí přispět stovku či dvě na chudé do Afriky či Indie, ale to je (jak to nazývá Matka Tereza), jako bys hodil kost psovi. Je to trapné a necitlivé vůči chudým. Vždyť jsou to naši bratři a sestry a my jim dáme jen to, co nám nadbývá? Ne, to by nebyla láska. I my máme možnost svou lásku prokázat. Jak? Jít tam, kde jsou staří, opuštění a nemocní. S odpuštěním znovu použiji Matku Terezu, která říká, že lidská samota a opuštěnost je horší než hlad nebo bída, protože chléb dáte snadno, ale najít recept na samotu  už tak snadné není. To je to, k čemu nás vyzývá Ježíš v naší bohaté zemi – jít do dětských domovů, kde čekají opuštěné děti, až za nimi někdo přijde (a věřte, že když tam přijdete, oni vás přivítají ohromným křikem a velikou radostí). Jít do domovů důchodců, kde staří lidé často opuštění od vlastní rodiny umírají s pocitem bezmoci, smutku a samoty. Jít do domovů psychicky nemocných (kde vás taky přivítají s radostí). Ujmout se muže či ženy na ulici a dát nejen najíst a obléct, ale také pohladit slovem a hledat další pomoc (azylové domy apod.). Jít
a přinést těmto lidem Ježíše.

Takto si budeme střádat poklad v nebi, který mol nerozežere a zloděj nerozkrade. Ježíš byl radikální – stýkal se s prostitutkami (a odpouštěl jim), s celníky (kteří byli považováni zbytkem společnosti
za odpad), dotýkal se malomocných (které od sebe ostatní ze strachu odháněli), dával najíst chudým, uzdravoval nemocné, hlásal evangelium. K tomu vyzývá i nás. Nebojme se následovat ho v oné radikalitě, i když svět nám neporozumí a možná nás i odsoudí. A na závěr opět Matka Tereza – milovat, to znamená dávat tak, až to bolí. Jinak to není láska!