Strávit na dovolené 12 dnů ve čtyřech lidech v jednom pokoji? Pro někoho možná horror, pro mne však nesmírně obohacující zkušenost. Jen si to představte. Typický hotelový pokoj – jedna místnost na spaní a koupelna. Plus balkon.  V pokoji dvě postele a ještě postel pro malého. Já, manželka, její sestra a dvouletý kluk.

     Nyní trochu přeskočím. Když jsme odjížděli, cítil jsem, že jsme jako rodina nějak více spojeni. Že nám ta dovolená prospěla. Uvažoval jsem, co nám tak moc prospělo. Moře? Pláž? Společné výlety? Nakonec jsem zjistil, že k tomu značnou měrou možná přispěl onen jeden pokoj, v němž jsme ráno a večer trávili poměrně hodně času. Je to trochu úsměvné, ale je to tak.

     V onom pokoji byla sice televize, ale pořady v řečtině nebyly to, čím byste zrovna chtěli oblažovat svou mysl. Na světě jsou zajímavější věci než pozorovat cizí lidí, jak se zmateně pohybují po obrazovce v napodobenině Prostřeno! a mluví nesrozumitelným jazykem. Notebook zůstal doma, takže k dispozici byly pouze mobilní telefony. A s těmi už tolik času nezabijete.

     Když si vzpomenu, jak to často vypadá doma nebo v jiných rodinách. Jeden sedí v pokoji a hledí na film na notebooku, druhý se dívá na televizi, třetí sedí na jiném notebooku nebo něco kutí na chytrém telefonu. Zcela běžný obrázek mnoha domácností. A pak se divíme, jak to, že se tak často v poslední době hroutí manželství, rozpadají se vztahy apod.? Rádi to svádíme na všelijaké důvody
a změny a okolnosti, ale možná je to zcela prosté – třeba za tím vším stojí jen to, že jsme málo spolu. Že jsme celé dny v práci nebo ve škole a zbývající čas věnujeme technologiím, místo abychom ho věnovali sobě navzájem.

     Jsem poměrně značný odpůrce moderních technologií. Ne že bych je nevyužíval (neboť v mnohém usnadňují život a komunikaci), ale snažím se to dělat s rozumem. Což znamená, že na PC jdu tak 2x týdně a na mobil se o víkendu podívám v neděli večer (což značně rozčiluje ty, kteří se mi snažili dovolatJ). Docela mě rozčilují dnešní mladí, kteří vyjdou z domu se sluchátky v uších, ve vlaku mají sluchátka v uších, cestou do školy mají sluchátka a cestou domů se děje ten samý proces. Mezitím zuřivě cosi cvakají na mobilu, a když přijdou domů, je řada na notebooku nebo televizi. Tohle je naprostý zabiják člověka jako takového a rovněž zcela jistě zabiják Boha v člověku. Jak mohu slyšet Boží hlas (který se ozývá v tichu, jak víme od proroka Eliáše), jestliže hodiny poslouchám hlas tohoto světa? Jak mohu naslouchat tomu, co mi říká Bůh, když se krmím internetem a televizí? To prostě
a jednoduše nejde. Potom už se dostávám pod diktát tohoto světa. A když se začne tímhle svinstvem zanášet můj vlastní život, nutně se to promítá i do mých vztahů s ostatními lidmi, zvláště s těmi nejbližšími.

     To byla malá, nicméně nutná, odbočka. Ona dovolená v jednom pokoji mi dala pochopit, jak důležité je být spolu, aby vše mohlo fungovat. Dala mi také pochopit, jak nutné je, abychom se společně modlili. Nejen u jídla a večer před spaním, ale často a s velkou radostí a odhodláním. A rovněž mi došlo, jak je zapotřebí trávit v dnešním hlučném světě čas v tichu s vlastními myšlenkami, nasloucháním Bohu a v modlitbě.

     Tak chci vybídnout všechny, aby to vyzkoušeli. Vypněte na chvíli ty otravné bedny, ty malé krabičky a věnujte se jeden druhému. Stojí to za to víc, než si myslíte J