Téměř každou neděli sedává před kostelem sv. Jana a Pavla bezdomovec. Minulou neděli pršelo. Seděl na lavičce schoulený v dešti a bylo vidět, že je úplně mokrý. Čekal jsem, zda se některý z křesťanů zastaví, aby ho alespoň vybídl k odchodu na suché místo. Všichni však kolem něj procházeli bez povšimnutí. Bylo mi ho líto. Sedával před kostelem týdny a nikdy jsem neviděl, že by ho některý z křesťanů povzbudil třeba jen pouhým slovem, vtiskl mu do ruky drobnou minci nebo mu dal kus chleba.

     Požádal jsem manželku, aby mi dala koláč, který jsme koupili před kostelem. Oslovil jsem muže, a když jsem byl tak blízko něj, zjistil jsem, že hluboce spí. On v tom prudkém dešti spal! Probudil jsem jej a dal jsem mu koláč. S nevýslovným vděkem se na mě podíval a několikrát po sobě mi poděkoval.

     Ta scéna mi celý den a následující týden zůstala v hlavě. Ten ubohý člověk bez domova, ve špinavých věcech, promočený, hladový. A my, honosící se přízviskem Ježíše, kolem něj procházíme bez povšimnutí. Před několika lety přebýval u nedalekého paneláku jiný bezdomovec, muž bez noh na vozíku. Také kolem něj jsme procházeli naprosto bez povšimnutí (daleko častěji však s odporem nad jeho nevábným vzhledem, zcuchanými vlasy a smrdutým oblečením), a to i v den, kdy se v kostele četlo o milosrdném Samaritánovi.      

     Celý ten týden jsem přemýšlel nad svou (a vlastně naší společnou) vírou. Jaká je vlastně má víra? Ježíš mi (nám) říká – dej napít žíznivému, najíst hladovému, ujmi se chudého, navštiv nemocného. A k tomu dodává – kdo slyší má slova a zachovává je, to je můj služebník. Co děláme my? Chodíme do kostela, modlíme se, scházíme se v nejrůznějších spolcích, pečujeme o svou farnost, snad někdy navštívíme staré nebo nemocné lidi v domovech důchodců. Je to všechno jistě krásná a záslužná činnost, ale je to to, co chce po nás Ježíš?

     Neříká nám právě Ježíš, abychom byli světlem světa a solí země? Abychom umývali nohy ostatním, abychom k sobě zvali celníky a nevěstky? Nežijeme svou víru jako něco krásného, výsostného, čistého, ale toho špinavého, bolestného, zraněného se (stejně jako farizeové) nechceme dotknout ani prstem? Jsme pak ale ještě vůbec Ježíšovými učedníky nebo jsme si víru přizpůsobili podle sebe?

     Nejsme křesťany právě tehdy, když se dotýkáme slabých, ubohých, nemocných, opuštěných (tak jako Ježíš se dotýkal malomocných), kterých se už nikdo jiný dotknout nechce, kterých se každý štítí? Není to o onom bezdomovci, ale o celkovém životu z víry podle Ježíšova evangelia.

     Často slýchávám z úst křesťanů, jak je tento svět hrozný, co vše strašného se děje. A co jsme udělali my, aby se to změnilo? Modlili jsme se. Ano, to je to nejdůležitější! Ale z modlitby musí vyrůst skutky lásky. Jinak je to jen pozlátková mrtvá víra! Podobné je to s evangelizací. Někdo mi řekl – já nechápu, že my křesťané nejsme schopni nikoho zaujmout. A já se ho ptám -  a kdy naposledy jsi s někým mluvil o víře, o Ježíši, o lásce? Následovala dlouhá chvíle ticha a přiznání, že to bylo už dávno. Pak si ale nemáme na co stěžovat.

     Služba bližním a evangelizace patří k základním bodům naší víry. Modlím se, aby každý z nás dokázal se sehnout alespoň jen k jednomu ubohému člověku, dokázal obléct jednoho člověka bez domova, dal napít jednomu žíznivému, nabídl jídlo jednomu hladovému, promluvil s jedním hledajícím. Pak bychom byli opravdovými učedníky Ježíše Krista, skutečnými dětmi svého nebeského Otce. Potom teprve by naše láska mohla něco dokázat.