Boží dotek, zásah, zázrak, chcete-li, je vždy vpádem něčeho zcela nečekané do naší obvyklé reality. 

     Když se Marii zjevuje anděl a sděluje jí, že se stanou matkou Pána, je z toho ono mladé a zcela obyčejné vesnické děvče docela vyděšené. Jak se to stane, dokáže ze sebe vysoukat. A když jí to anděl vysvětlí, jen pokorně sklopí hlavu a přitaká. Staniž se. Neobyčejná věc, neboť anděl jí nesděluje žádné detaily, nevysvětluje komplikovaně, jak se to všechno stane, nýbrž jen předhodí jednu či dvě věty. I takový je náš Bůh. Sotva se dotkne, naznačí, a hned je zase pryč. Jako by říkal člověku – dal jsem ti svobodu, teď jsem ti něco nabídl, ty jsi přijal a nyní se s tím vypořádej! 

     A co Josef? Ten nevěděl o zjevení, jehož se Marii dostalo. Najednou má před sebou ženu obtěžkanou dítětem a vysvětlení se mu nedostává. Trápí se, v myšlenkách jistě přemýšlí nad tím, jak se to stalo. Kdo je ten, který jeho nastávající obtěžkal dítětem? Jak mu to mohla udělat? I když je o něm řečeno, že je muž spravedlivý, jistě se velmi natrápil. Nakonec se rozhodne Marii propustit, aby ji nevystavil hanbě. A teprve tehdy se mu zdá sen, v němž se mu konečně dostává vysvětlení, a on Marii přijímá za svou manželku.

     Můžeme si položit otázku, proč Bůh nejednal dříve? Proč nechal Josefa trpět, proč mu nezjevil ve snu ihned, jak to všechno bylo? Josef prošel velkými psychickými a duševními muky, než mu teprve bylo dovoleno pochopit. I takový je náš Bůh. Co tím chce naznačit? Snad to, že si váží lidské svobody a zasahuje jen v okamžiku naprosté nezbytnosti. Lidská svoboda je pro něj tak cenná, že zásahy jsou naprosto minimální. Nechává člověka, aby se s tím sám vypořádal. Josef to učinil se ctí, přes všechnu bolest chtěl Marii propustit, ne ji vystavit hanbě.

      Když se má Ježíš narodit a na Marii přijdou porodní bolesti, nacházejí se oba manželé ve velmi nezáviděníhodné situaci. Sami, ve vsi, ve které nikoho neznají, takřka bez prostředků. V domech je odmítají přijmout, dokonce i v zájezdním hostinci. A kde je Bůh? Mlčí! Ano, i takový je náš Bůh. Josef musel být zoufalý, uprostřed noci, se ženou, která měla začít každou chvílí rodit. Proč Bůh nezasáhl? Snad proto, že se stále snaží spoléhat na lidi. Vždyť v té vsi bylo tolik věřících. Některý z nich snad přijme osamělého muže a ženu svíjející se bolestí blízkého porodu. A když ne v domě, tak snad v hostinci. Bůh stále spoléhá na člověka! Ale když se nic z toho nestane, najdou útočišti v jeskyni. 

U těch nejchudších, nejposlednějších a nejvíce opovrhovaných. Je zajímavé, jak často nejlidštěji jednají ti, od kterých má člověk nejmenší právo to očekávat!

      Josef a Marie jsou v chrámě a chystají se obětovat párek holoubat za Ježíše, když náhle chlapce uchopí do rukou stařec Simeon a začne chválit Boha, neboť mu konečně bylo dovoleno spatřit záchranu Izraele, a on může nyní v klidu zemřít. Když to vidí prorokyně Anna, o níž je v Písmu řečeno, že sloužila Bohu posty a modlitbami, také ona začne Boha oslavovat. Ostatní kolem, včetně Josefa a Marie, jen nechápavě zírají.

     Bůh je vždy nový, nečekaný, překvapující. Nelze ho pochopit, přivlastnit si ho, zjistit, co bude v dalším okamžiku, jaký má s námi plán. Lze se mu jen odevzdat, zcela se vrhnout do Jeho vůle a říci – staniž se! Spolehnout se na něj, na jeho lásku, na jeho vedení a připomenout si Ježíšova tak častá slova: Neboj se!

      Josef a Marie jsou v Jeruzalémě, a když se po velkých svátcích vrací zpět, najednou zpozorují, že jejich syn Ježíš není mezi poutníky. Kde je? Vrací se zpět do města a v srdcích a myslích jim hlodají pochybnosti. Procházejí velkým městem, hledají na všech místech, která navštívili, dotazují se u rodin, u nichž nocovali. Ježíše však nikdo neviděl, nikdo neví, kde je. Maria cítí, jak se jejího srdce zmocňuje panika. Ve svém srdci uchovává vše, co se jí stalo, ony nadpřirozené zásahy Boží. Syn Boží jí byl svěřen do opatrovnictví a ona ho ztratila.

     Až po třech dnech! hledání nachází Ježíše v Jeruzalémském chrámě. A proč jste mě hledali, ptá se jich Ježíš udiveně. Od nás by nejspíše schytal facku a nebo rovnou dvě. A ještě dodává – cožpak jste nevěděli, že musím být v tom, co patří mému otci? Kde jde o záležitosti mého otce? Jako by dodával – to jste ještě pořád tak nechápaví?

     Znovu si můžeme položit onu zvídavou otázku – proč Bůh nechal Marii a Josefa trpět? Tři dny hledali svého syna, v myslích se jim musely již odehrávat děsivé scénáře. Ale on mlčel! Možná bychom chtěli, aby zasahoval při sebemenší příležitosti, aby nám stál takříkajíc „za zadkem“. Jenže to je představa dětské víry! Takový Bůh není, takový Bůh neexistuje. Existuje jen Bůh, který dává člověk naprostou svobodu, a který zve člověka ke spolupráci. Bůh, který stvořil člověka skoro sobě rovnému. Bůh, který očekává, že člověk bude jednat, reagovat, ptát se, hledat, modlit se. Nečekat jen a nespoléhat se na to, že „Ty, Bože, zasáhneš a všechno vyřešíš za mě.“ Takový Bůh opravdu neexistuje a je jen projekcí našich představ. Ano, náš Bůh je láska a dotýká se nás, ale také někdy mlčí, je jako by vzdálený, vyzývá nás, abychom my jednali. Jestliže by Bůh reagoval na každou situaci, kdy jsme jen trochu v nesnázích, to by už nebyl Bůh. To by byl předmět našich přání, kdy by na každé zavolání přiběhl jako pejsek a ochotně splnil, oč jsme ho požádali.

      Přišla za tebou tvá matka a tví bratři, informuji Ježíše někteří z těch, kteří s ním chodili. A on jim odpovídá – kdo slyší mé slovo a zachovává je, to je můj otec, má matka, má sestra i můj bratr. Možná trochu tvrdá slova. Ano, i takový je náš Bůh. Snad ho někdy vidíme jen jako milujícího, milosrdného, dokonalého, svatého, laskavého – a On takový skutečně je! Ale vidět ho jen takového, to je opět dětská víra. A vidět ho jen v tomto světle, znamená vidět ho omezeně, nedokonale. Neboť náš Bůh je také Bůh, který přivedl potopu na celý svět v době Noemově, při níž zahynuli všichni lidé. Je to Bůh, který spálil hříšná města Sodomu a Gomoru. Je to Bůh, který posílá svého Syna na kříž. I takový je náš Bůh, a vidět ho v tomto světle, často nechápavě, tázat se, tápat, hledat, snažit se dotknout – to je opravdová dospělá víra. A jen tato tázající se a hledající víra může jít dál, až na hlubinu.

      Ježíš leží své matce v náručí. Je mrtev a jí z očí kanou slzy. Všichni jeho učedníci, kromě Jana a několika žen, jej opustili. Skončil sám, zohavený, nepodobný člověku, zabitý lidskou nenávistí. Ještě doznívá jeho výkřik: Bože můj, proč jsi mne opustil?

     Ale za tři dny se všechen smutek proměňuje v radost. Najednou učedníci vidí, že v kříži není smrt, ale spása. I takový je náš Bůh. Bůh paradoxů. Nenávist (Saul, který se mění v apoštola Pavla) proměňuje v lásku. Smrt na kříži znamená život. Po tři dny nechává svět pod nadvládou tmy,
aby najednou vyblesklo světlo. Jeho úradky jsou nepochopitelné, chvilkově matoucí, zdá se, jako by vítězilo zlo, jako by temnota vše pohltila, jako by dobro už už bylo zadušeno; jenže pak vyšlehne plamen, který vše ozáří, najednou je tady naděje v okamžiku, kdy se dala nejméně čekat (kdy vlastně z lidského hlediska už žádná naděje být neměla a ani nemohla být).

       Co tím vlastně chci říct? Že je třeba vidět Boha novýma očima. Dívat se na něj jako na takového, jaký skutečně je (ne jaký není, nebo jakého bychom ho chtěli mít my). Druhou věcí jsme my samotní. Je velmi smutné, když křesťan (byť i v sebelepším záchvěvu dobré vůle) „spoléhá na Boha natolik“, že vlastně sám nic nedělá. Ježíš poslal apoštoly a také dvaasedmdesát jiných učedníků a nyní? Nyní posílá nás. Mě, tebe! Jako se Ježíš dotýkal ran tohoto světa, tak teď posílá nás, abychom se dotýkali my. Kolik ran by jen bylo uzdraveno, kolik jizev by se zhojilo, kdyby se každý z nás zhostil tohoto úkolu.