Všechno může jednou zevšednět. I mše svatá nebo čtení Písma svatého. Ranní nebo večerní modlitba. Na jednu stranu se říká: zachovej řád a řád zachová tebe. Na straně druhé: stereotyp dokáže zničit nebo alespoň narušit i ty nejposvátnější věci. A co je kupodivu zajímavé – trvá poměrně dlouho, než si toho člověk všimne.

 

Nějakou tu dobu se již pravidelně modlím ráno, v poledne a večer. Často si najdu čas i mezitím. Jednoho rána jsem se ale probudil, pomodlil jsem se a…zarazil jsem se! Co to pro Boha živého dělám, pomyslel jsem si. Vždyť já už se vlastně ani pořádně nemodlím. Tedy pokud za modlitbu nepovažuji několik spěšně odříkaných frází a nakouknutí do Písma svatého bez nějaké hlubší meditace. A co je horší – bez nějaké touhy po odpovědi.

 

Začal jsem přemýšlet nad tím, co tedy vlastně po Bohu chci? Vždyť kdybych se tak choval k nějakému mému kamarádovi (tedy něco řekl, nečekal na odpověď, sbalil si svých pět švestek a hurá do práce), to by mě asi brzy poslal někam….A já se tak chovám ke svému Bohu! Mohu se pak divit, že se jeho zaslíbení neplní na mém životě? Mohu se pak divit, že se plno věcí nedaří? Mohu nadávat a ptát se proč? Vždyť já vlastně po Bohu ani nic nechci, jen odříkat svou modlitbu, zajít do kostela a to je vše. Ale v tom všem chybí zápal, doslova touha, aby Bůh byl v mém životě a činil zázraky, které činil Ježíš. Přišel stereotyp.

 

Nedávno jsem narazil na duchovní obnovu otce Vojtěcha Kodeta a hned jsem měl odpověď. Otci Vojtěchovi se totiž stalo totéž co mě. Jednou četl Písmo a stálo tam, že Boží slovo padá na  neúrodnou půdu. Zamyslel se, co tím chce Bůh říct. Dlouho na to nemohl přijít, ale pak mu došlo, že to on sám je onou neúrodnou půdou. Dost tvrdé slovo pro kněze, který má zapalovat druhé. Tak si řekl: milej zlatej, tak to budeme muset udělat jako zamlada. Tedy četba Písma ráno, kdy má klid a dost času na to, aby rozmlouval s Pánem a pochopil, co po něm vůbec Bůh chce. A tak jsem to začal dělat taky tak. A zázraky se skutečně dějí. Bůh je zde.

 

On zde vlastně byl po celou dobu, ale ony mi všechny ty náboženské úkony tak zevšedněly, že se v nich i samotný Bůh ztratil. A myslím, že to je problém mnoha křesťanů – zevšednění, stereotyp. A tak nezbývá, než začít znovu. Vyhradit si čas (kvalitní čas), vzít do ruky Písmo nebo zajít na mši svatou (a nejen zajít, na mši chodí mnoho z nás mnohokrát týdně, ale hlavně prožít) a pozvat Boha do svého života. Teprve pak se začne dít to, co je zachyceno v Písmu. Začnou se dít zázraky v našich životech. Bůh chce s námi být, ale vyžaduje to naše horlivé zapálení a touhu po Něm.