Často si všímám, že lidé žijí velmi pěkný vztah s Bohem. Modlí se, pravidelně se účastní mše svaté, čtou Písmo, slouží v Církvi. Ale jejich vztahu s Bohem cosi chybí – rozhovor. Rozhovor s Bohem může probíhat mnoha způsoby. Můžeme Boha prosit, aby nám ukázal správnou cestu životem a číst Jeho slovo. A on k nám může skrze něj promlouvat. Bůh k nám může mluvit při mši svaté nebo skrze jiné lidi. Ale nic nenahradí osobní modlitbu. Bůh chce mít osobní vztah s každým z nás. Mnoho křesťanů s Bohem nemluví, „jen“ mu v modlitbě děkují, chválí Ho a prosí o věci, které mají na srdci. Ale chybí naslouchání. Naslouchání Bohu. Jsem hluboce přesvědčen, že Bůh chce vést dialog s každým z nás. Že nám naslouchá, avšak také chce, abychom my naslouchali Jemu. Představte si, že se každý den stýkáte se svým nejlepším kamarádem nebo kamarádkou. Jak probíhá Vaše setkání? Pravděpodobně spolu mluvíte, nasloucháte si, radíte si, smějete se nebo navzájem povzbuzujete. Jak by to asi vypadalo, kdybyste celou mluvili jen vy a vůbec byste toho druhého neposlouchali? Nebo kdyby on začal mluvit a vy byste dále mluvili to své, případně domluvili, otočili se a odešli. Kamarád by se nejspíš snažil zjistit, co se děje nebo by se možná naštval. Stejné je to s Ježíšem. Ježíš je můj přítel. Chce mi naslouchat a rovněž chce ke mně i promlouvat. Často jsem měl při modlitbě pocit, že klečím u Ježíšových nohou jako malé dítě a on mi trpělivě naslouchá. Usmívá se a občas mne pohladí po vlasech. Žvatlám a žvatlám, ale po čase si uvědomím, že Ježíš chce možná také něco říct. Tehdy ztichnu a naslouchám. A on skutečně mluví….Promlouvá do mého života. Je to, jako by otec mluvil ke svému dítěti. Vždy promlouvá s láskou a mírností. V naší farnosti probíhá každý týden v neděli večerní dvouhodinová adorace. Snažím se tam zajít alespoň jednou do měsíce. Jsem vždy překvapen, jak málo lidí využívá této možnosti. Mše svatá je akční. Neustále se něco děje, takřka pořád mluví kněz nebo lid. Pokud se nemluví, hrají varhany. Adorace je něco zcela jiného. Klečíme v lavici a jsme v tichu. V úplném tichu, protože silné kostelní zdi pohltí většinu venkovních zvuků. Teprve v tomto tichu, v klečení před Bohem, začíná opravdová modlitba, skutečný rozhovor s Bohem. Tady je možné Bohu předložit své starosti, požádat jej o uzdravení a odpuštění. Tady ho můžeme chválit a děkovat mu. Zde můžeme do jeho náruče odevzdat své blízké. Ano, ticho může být někdy nepříjemné. Hlavou se nám honí všelijaké myšlenky. Jeden seminarista přišel zděšen za spirituálem a říká mu: „Otče, já jsem musel z té adorace pryč. Mně se hlavou honilo tolik neslušných přestav.“ A kněz mu odpověděl: „A ty si myslíš, že se to zlepší, když půjdeš pryč? Běž zase zpátky a odevzdej to Bohu.“ To je ten správný přístup. Bojovat se svými zlými myšlenkami, s hříchy a odevzdávat je Bohu. Právě v tom tichu Bůh odpovídá, jsme vůči němu nejvíce vnímaví. Velký důraz na adoraci kladla Matka Tereza. Její sestry lásky za ní jednou přišly a prosily ji, že jsou unavené a nechtějí již jít na adoraci. Matka Tereza se usmála a řekla. „Jste unavené? Tak to dnes nebudeme adorovat jen hodinu, ale rovnou dvě hodiny.“ Sestry byly zděšeny. Když adorace skončila, sestry přiběhly za Matkou Terezou nabité energií a jedna po druhé reptaly, že chtějí hned zase jít sloužit nemocným. Matka Tereza jim však přísně nařídila, aby si šly odpočinout. Ano, tak působí adorace. Takovou moc má rozhovor s Bohem. My se díváme na Něj a On na nás. A On nám dá, co potřebujeme, protože je to milosrdný Otec.